Tazinčin bonzáček

O víkendu jsme jeli navštívit známé, kteří jsou na tom finančně daleko líp, než my (my máme akorát – většinou se nemůžeme dočkat mateřské, nebo výplaty, ale málo nemáme...), ale naštěstí nás tak berou...mají tříletou holčičku Nikitku. Ještě pozvali na ten den jejich další známé – manžel moldávec, žena češka a malá roční holčička Vaneska.

Ještě než návštěva dojela, vyrazili naši mužové obhlídnout jejich novostavbu, takže jsem na následné události byla sama a líčila jsem je mužovi až den poté...

Zazvonil zvonek, já šla otevřít. Do schodů si to razila blond dáma s účesem "na Vikorii Beckham", pečlivě udělané, umělé nehty, oblečená podle poslední módy, v ruce tašky a dítě. Usmála jsem se na ní, ona na mně ne, zeptala jsem se jí, jestli chce pomoct aspoň s těma taškama, ona se na mně podívala stylem "proč jsi mi to nevzala dřív", řekla jo, já jsem jí je vzala, ona vyslékla dcerku, já tam stála jak jojo, zeptala jsem se, kam to můžu teda položit, ona ani neodpověděla,....prostě bych jí to nejradši hodila na hlavu. Žádné děkuji, nic. Poprvé jsem se cítila jako odpad!

Nejdříve probraly s tou naší známou oblečení pro sebe, pak pro děti a jak přišel její manžel, který byl tedy o dost milejší, sedli k televizi, já jsem si hrála s dětma na schovku, kolem se batolila Vaneska, v ruce ořech, který jsem jí teda vzala (roční dítě přeci nejí ořechy), začala jsem pít, abych to ve zdraví přežila... Nevím, ale podle ho názoru, když někam přijdu na návštěvu, nesednu si k televizi, dávám pozor na své dítě, popřípadně si s ním hraju...asi jsem prostě někde jinde. Lukáška s Nikitkou jsem i vykoupala sama.

Až šel Luky spát, sedla jsem si za "holkama" a že si třeba už pěkně popovídáme, ale chyba lávky. Vykládala "krasavice" (promiňte, že jí tak říkám, ale nchci uvádět jméno a tohle mi na ní sedí) o jejich starší dceři – její nevlastní, že si půjčuje její oblečení, pak nemůže nikdy najít ten správný doplněk, je z toho pěkně nasr. a ona přeci nemá kabelky za nějakých 500Kč, ale samozřejmě dražší....no, tak to já mám kabelku za dvě stovky a nestěžuju si. Pak začaly řešit liposukce a laserové odstranění chloupků......................  Ráno jsem taky koukala, když měla malá Vanes v puse párek.

Shrnu to. Jsem ráda, že na tom nejsem jako ony. Ano, líbilo by se mi, mít víc peněz, jezdit víc na dovolené,...ale jestli by mě to mělo změnit tak, jako je, které  se starají nejdřív o hadry, liposukce,... a na to, aby vzaly děti na procházku, na koně, v normálních teplácích, kde se můžou ony i děti umazat, nemají ani pomyšlení....to fakt ne!  A abych někam přijela a tvářila jsem se "já jsem někdo a ostatní mi polibte, jestli nemáte aspoň tolik jako já", na to nemám povahu!

Právě jsem si přečetla příspěvek od "manželky" (ne mé, to bych o tom něco musela vědět, že:o)), ale tady na blogu má deníček) - http://manzelka.bloguje.cz/614283-vychova-rodiny.php a tam popisuje, jak jeden její čtenář "uspává a vychovává" děti – a dokonce i manželku, kterou cituji "zahnal a důrazně zakázal vměšovat se do procesu uspávání" -což je teda pěkná drzost!...No, přečtěte si sami, já si ale vzpomněla na naše problémy se spaním (a to není tak dlouho), takže bych ráda k tomu také něco napsala.

Lukášek je ve znamení Lva a už od narození byl všude slyšet (nevím, jeslti to bylo zrovna tím znamením). Do půl roku chtěl po půlhodinách kojit, ve dne, v noci, já byla úplná troska. Uspávání se rovnalo přisátím a půlhodinovým cumláním, pak jsem ho chtěla přenést do postýlky, on se vzbudil a začalo se nanovo...takže nejdříve jsem upustila od dávání do postýlky a spal se mnou v posteli, abych se mohla aspoň za tu půlhodinku stihnout umýt, vyčurat,... Manžel se přestěhoval do vedlejšího pokoje, aby se aspoň on do práce vyspal...

Když pominu to, že taky vyžadoval skákání na míči s ním v náruči, z čehož bolely pěkně záda, uspávání i tak byl prostě problém.

V devíti měsících spal už myslím dokonce tak tři hodiny v kuse, po roce už tak pět hodin.... Shrnu to. Nejhorší na tom všem bylo to uspávání večer, když jsem si taky chtěla třeba popovídat s mužem, nebo kouknout na televizi, na počítač... Přečetla jsem si o regulovaném pláči, kdy dítě uložíme do postele, popřejeme mu dobrou noc a odejdeme, když dítě pláče (a to Luky teda pořádně řval!), nejdříve přijdeme po pěti minutách, pohladíme ho, řekneme, jak ho máme rádi, popřejeme dobrou noc a odejdeme, pak po dalších deseti minutách, to samé, nezvedáme z postýlky, pak po čtvrt hodině....tak jsem to aspoň dělala já.

Stačili tři dny, první den plakal dvacet minut, druhý den pět minut a třetí den ani ne minutu, od té doby nebyl s usínáním problém.

Jak jsme se ale přestěhovali, on už se nevlezl do postýlky a jeho postel jsme nechali udělat bohužel moc velkou, bez zábran (stále jsme se ještě nedostali po roce k tomu, abychom zábrany nechali udělat, nebo koupili), začal opět spát se mnou v posteli, stačí mu ale povyprávět pohádku, říct dobrou noc a dát pusinku. V horších případech postraším tím, že půjde do malé postýlky:o)). Lukášek spinká skoro celou noc, jen jednou se občas vzbudí a chce pít, ale to už mi fakt vůbec nevadí. Jen nedokážu spát celou noc bez probuzení já:o)) – jsem prostě tak zvyklá:o)!

Nikdy jsem ovšem neslyšela (až dnes jsem to četla), že by někdo dítě poplácal, aby spal – to se mi zdá nemístné, protože když přece chci, aby dítě spalo, nebudu ho vytahovat s postýlky a ještě mu plácat... Já jsem byla z Lukáška hodně vyčerpaná, ale neklesla jsem k tomu, abych mu za to plácala... Tož tak. To je můj názor.

Takže 17.10. jsem poprvé využila poradny na manželské vztahy. Dům, kde se "kanclík" nachází, jsem hledala docela dost dlouho a pak jsem se jen tak z nudy (jelikož jsem nemohla najít ani ty správné dveře – vizitka byla dost malá) proběhla do pátého patra a zase zpět do přízemí – prostě byla jsem docela dost nervózní...

Sedla jsem si do čekárny, místo normálních časopisů, které by mohly rozptýlit mou pozornost, jsem na stole objevila jen knížku pro psychology, kde byly popsány různé problémy pacientů - např. schizofrenie, deprese.... Naštěstí to bylo napsáno tak odborně, že jsem rozumněla jen nadpisům:o), ale stejně mi to na odvaze nepřidalo.

Za deset minut mi otevřela paní příjemného vzhledu. Hned jak jsem vstupovala do ordinace, padl mi pohled na postel – ne, nejsem na tom ještě tak špatně, doktorka mě vyzvala, abych si sedla ke stolku, kde byla zapálená svíčka a pěkně voněl čaj. Kouřit se tam nesmí, jak jsem se pak dozvěděla, neboť tak by se "klienti" uvolnili a uspokojili a neměli by ten správný stimul ze sebe dostat to co chtějí...

Takže jsem se usadila, ona taky, nastavila si budík, abychom prý nemuseli hlídat čas (i když si myslím, že jsem na něj i tak myslela neustále, abych řekla jen to důležité a ona mi stihla něco poradit), upozornila mě na částku 500,-Kč za sezení – že to můžu zaplatit ale až na konci sezení...

A pak se koukala, já se taky koukala...a pochopila jsem, že mám začít mluvit... Je to docela dost náročný, vysvětlit všechny ty pocity a uvést ji aspoň trochu do obrazu. No, nějak jsem se teda vypovídala a když jsem skončila, ona mlčela....já jsem se jí zeptala, jestli mi něco může poradit...ptala se mě ještě na nějaké věci a pak řekla, že je věčná optimistka, ale tohle optimisticky nevidí! A že to prostě záleží na mně...což mi bylo jasné už od začátku...

Nakonec jsem se já jí taky zeptala, jestli je ona šťastně vdaná – byla rozvedená, tak nevím, jestli jsem si vybrala dobře...

Lidi, řeknu Vám, tu pětistovku jsem měla dát sobě! Do poradny už nevstoupím – i když neříkám nikdy, že... co kdybych se chtěla zbavit nějakých peněz...