Tazinčin bonzáček

Lukáškovi jsou dva roky a tři měsíce. Před dvěma týdny dospěl do stádia, kdy pořebuje vědět názvy všech značek aut, takže naše procházky jsou spíš výukou a to nejen pro vědomostichtivého, malého šikuly, ale hlavně pro maminku (mně), jelikož v mch 28 letech jsem poznala pouze trabant, Škodu a Ladu. Zatím naštěstí Lukymu stačí vědět název značky a nemusí vědět přesný typ vozidla, neboť to mi už asi moje malá mozkovna nebude brát...

Krásně tedy říká: Enolt (Renolt), Miši (Mitsubishi), Totien (Citroen), Opl – to nemusím překládat, Hundaj, Feai (Ferari), Suzuki, Honda a Seat – bezchybné a pak jsou dvě značky - Škoda – místo toho říká "babička má" a místo VW "táta má" – ale značky pozná. A včera mě překvapil, když z dálky ukazoval na auto a volal Mada (Mazda) – a to já jsem neviděla pomalu ani na to auto, takže jsem ho mohla pochválit až jsme k němu došli. Tam musel obejít celé auto, zkontrolovat, jestli značka nechybí na kolech, vzadu ani ve předu, na SPZ,...prostě všechny. Majitel vozu se vracel a jak viděl zájem o jeho Mazdičku, nabídl Lukáškovi aby si ho zkusil "řídit" – a prý že jsou všichni lidi v podzimních depresích...

Pak jsme se v obchodě, kde Luky tlačil vozík, blížili k frontě na pokladnu. Na konci stála nějaká paní a drahoušek hlasitě pravil: Paní, běž! Naštěstí to rozesmálo nejen mně, ale i tu dámu...ale proč říkám naštěstí, já se opravdu těším na to, až se Luky zdokonalí v mluvě a bude říkat takové ty dětské rozumy! A jestli se to někomu nebude líbit, tak jeho chyba, okrádá se on o jeden úsměv!

Ano, já, která plánovala být na mateřské celé tři roky a každý den se plně věnovat synovi, jsem začala pracovat. I když teda jen dvakrát v týdnu, ale už jsem na té mateřské začala fakt blbnout, takže každé út a čt si obleču pěkné oblečení (to byla fuška ho po tak dlouhé době najít v krabicích po stěhování – na nové si musím vydělat:o)), namaluju si něco na obličej, vezmu boty na podpatku (měla jsem co dělat, abych se s nimi naučila řídit), Lukáška předám babičce Lídě a jedu do civilizace (pořád jsem si ještě na barák v Žebětíně nezvykla).

Je to super, ale ten první týden jsem nechápala, jak může ten čas tak rychle plynout, že tu nestihnu udělat všechno, co jsem chtěla a už zase musím jet pro Lukyho... Taky jsem byla docela unavená a v takové nějaké euforii...

Další novinky jsou, že jdu zítra do té manželské poradny (je to nějaká paní, která se zaměřuje na psychologii a manželskou poradnu), jak jsem psala už někdy v červenci. Jsem zvědavá, jestli si tam budu muset lehnout na lehátko, když mě bude "vyslýchat"... Jdu tam sama, jelikož vím, že je problém ve mně a taky to stojí za hodinu 500,-Kč a to bychom se za ty peníze nestačili oba vypovídat:o)).

Fakt jsem si nikdy nemyslela, že budu muset vyzkoušet nějakého odborníka na řešení mých vztahů, ale teď už je to fakt nutnost, protože sama už na to nějak nemám a třeba nám to pomůže... Držte, prosím, pěstičky.