A je tu zase ..... jaro.
Jen já jsem jakási šedivější než před dvěma lety, kdy jsem tu zabouchla dveře ....... dveře do jara.
Orvaná jako fena v tuhle půlnoční hodinu, kdy štěňata při síle nasávají první jarní vzdychání, aby mohla opět radostně padat hubou do každé kaluže, která se jim namotá v ústrety.
-Mami a kam půjdeš až umřu?
Myslí rychle. Občas se nesoustředí na to, co říká a pak to, co říká, budí paniku , děs a hrůzu v matčině lůně i mysli.
-Do blázince, miláčku...
Známé se zabil syn. Bylo mu devatenáct. Byl jediný. Byl krásný, byl chytrý a byl rozesmátý.
-Mami a jak vypadá kosa? (čteme Modré pohádky, nějak už mě deptalo deklamovat o Kohoutkovi a slepičce a sáhla jsem pro náročnější literaturu.....Modré pohádky jsou fatální a nic nepředstírají. Starší je žere. Miluje příběhy o ulámaných kostech a tichém skonu. Kytici už mám naskladněnou pod polštářem...)
Pocity venkovní a pocity vnitřní a smýká to se mnou, jako bych vůbec nevěděla, co mě čeká. A taky nevím. Už jsem tiše doufala, že budeme kompletně všichni venku, malovala, tapetovala, skákala na táboře přes kaluže.....a malý pořád nic. Zvenčí radostně poskakuji a žertuji na téma...březí slonice.... uvnitř jsem ale plná obav, těch blbých, které nemůžete komukoliv říct, protože je na to jen jediná odpověď....nemysli na to. Nemyslím na to. Myslí na to samo. Kdykoliv pustím televizi, je tam dítě s nějakým ...já to teď nemůžu nazvati jinak, než průserem. A já se fakt bojím......do termínu porodu jsem to zvládala statečně, ale teď mě to přemohlo. Naprogramování optimismu vydrželo přesně 40 týdnů. Teď to padlo. Dneska jsem hledala návod na skládání čepice a loďky z papíru a narazila na tohle.
To jsou mi náhody.......Poslední kapka.
Neměla jsem moc času...na přemýšlení , na dívání se na filmy............teď jsem si uvědomila, že těch pár týdnů, které mi zbývají do rovnice tři plus jedna jsou možná na delší dobu ty poslední, ve kterých mohu krást kousíčky a kusy času sama pro sebe.
Nevím, jestli chlapi chápou, že ženská brečící u filmu nebrečí nad obsahem filmu, že se jí valí z očí slaná voda většinou (pokud nejde o dojemný příběh umírajících dětí a stařečků) samé nad sebou. Že, pokud je rozcitlivělá, má se schopnost ztotožnit téměř s kýmkoliv a v téměř jakékoli zápletce si najít alegorii vlastního života.
V loňském roce, možná si někdo z vás vzpomene, jsem si vyhlásila Apolentýnky,
Od té doby se toho stalo strašně moc. A já jsem dneska trošku rozbolavělá a hodně unavená a jakkoliv bych se snažila vyhnout se přecitlivělému plácání, těžko by se mi dařilo, tak se mu vyhýbat nebudu.
Dnešní ráno mě potkalo po noci, v níž jsem nemohla spát. Po noci, kdy Celestýn v břiše hodlal vykopat národní rekord a tma v pokoji byla problikávána jen modrým šustěním. Jakkoliv jsem chtěla ne, přesto jsem se nemohla zbavit otázek, proč se dějí kolem nás (mě) věci , které nemůžeme ovlivnit. Proč nestačí, být dobrý. Proč cokoliv uděláme (udělám) může být a je potrestáno, aniž by k trestu byl jakýkoliv důvod. Proč bezcharakterní sprosťák vždycky vyhraje, proč si každý může o druhého (o mě) otřít arogantní nevymáchanou zlou hubu, když to udělá tak, aby se mu to nedalo dokázat. Proč je vůbec potřeba zabývat se něčím, čím se zabývat nechceme (nechci). A proč moje divnopravda.....když se ti v životě objeví nějakej mrak, tak ho prostě vymaž. Vymaž ho, to je celý........ najednou neplatí, protože mi na jednu mračouní babu už nestačí guma.
A cítila jsem se hrozně sama, v té tmě prostoupené proči.
Vlak funící za kopce tam v dálce se vrátil do svých kolejí. Vykolejený v obdobích minulých, zmatený a ujíždějící mimo kolejnice, byl utěšen, oleštěn, naložen novým voňavým nákladem, pomazlen strojvůdcem něžným a příjemným, jeho rozžhavené boky byly ochlazeny doteky rukou laskajících a povzbuzujících.....věci dostaly opět svůj řád.
A Stolístka se vrátila , Piškotku.......teď jí jen oba dva musíme moc moc držet palce, ať s námi chce a má sílu zůstat.
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo." (Koucour, Červený trpaslík) se mi vždycky vybaví, když mám potřebu shrnout si průběh dne podle známého psychologického postupu, kdy v případě, že se cítíte úplně vyřízení, svět je na hovno a vy (doplň dle potřeby) oškliví, staří, tlustí, nepotřební, zbyteční, máte si nahlas a pěkně od plic sesumírovat večer, co se stalo ten den pozitivního.
Ve snaze přetnout smolnou větévku, jež mi poslední dobou leží pod nohama tak nějak jako ...nebojím se to říci.... trvale, vytvářela jsem už takové formy iluze pozitivního, jako např. "na dnešku bylo pozitivní, že mě nikdo neokradl" , případně "dnešní den byl velmi pozitivní tím, že těmi dveřmi od auta, které jsem zapomněla zavřít, jsem urazila tomu pánovi pouze zrcátko, nikoliv hlavu, jak to původně vypadalo". To jak jistě uznáte, je malinko tak jako by z nouze ctnost a nelze to považovat za plnohodnotné masírování ega.
A jak tak sedím a čichám do plic sytě vonící tmu, zavírám do ní oči a ještě vidím jiná voňavá místa a šlápoty v trávě, uplakané hlasitou a démonickou bouřkou.......
Neumím říct...jelo se tam tamtudy a potom doprava...a projížděli jsme tím a tím ........proto říkám – to město mělo široce rozevřené oči, bylo přátelské a velmi útulné. U sloupku pošty na rohu byl přivázaný takový oříšek flekatý a holčička, co spadla v parku z kola měla oči modré a hluboké jako nebe. A silnice, po které jsme jeli, se točila až k nebi jako vydrážděná hrdá kobra. Hory byly bílé a spanilé. A těch vůní! Sytá země, kámen, co praská něžnými kořínky hořců a kopyty na hrubo okovaných koní tahajících klády vyrvané lesu................
Nemám z cest vzpomínky, mám z nich dojmy...a vůně....a trhavé postřehy úzkostlivě se bránící vyvětrání. Mám z nich radost. A klidný večer, když sedím, dívám se na ořešák a do plic čichám sytě vonící tmu.....
Po děsně dlouhé době se brouzdám internetem jen tak pro zábavu. A s hrůzou zjišťuji, že nemám pomalu kam jít. Mé milované ženy jsou všechny obdařeny velkými rostoucími břichy a dvěma různě rychle tlukoucími srdci a já se bez mučení přiznávám, že i když jsem nečekala, že s tím mé ujařmené ženství bude mít problém, tak má. Píší krásně, upřímně a šťastně. A já, ačkoliv jim to z celé šířky svého serdce přeji, přece jen žaludek to nějak špatně nese.
Nevím, proč musí být těhotné všechny...... :-)
Mnou navštívení muži mají jako vždy články kvalitní a k zamyšlení, nic se nezměnilo, řeší se, měří se pinďoury, přebíjí se argumenty a vyskakuje se, kdo že je víc nad věcí....ale já bych si chtěla číst. Neřešit, nepřepínat, jen tak číst, co je zameteno do koutka, co tiše přede pod nohama...jen tak číst něčí příběhy, bez pointy, bez ambicí....jen tak číst a za pár dní si připadat jemu či jí důvěrně známá.
Že bych, do kosmu, musela utíkat nakonec do knihovny??????????????????
Čím jsem starší, tím víc mám potřebu hledat a uchopovat něco, co je ve mně zakořeněno z dětství. Jsou to útržky vůní, kousky prošlapaných lesních pěšinek, známý tón hlasu v oslovení, chuť plynoucí po jazyku......
A čím jsem starší, tím víc mám pocit, že mi to všechno nějak uniká.
Ale ještě je jedno místo, kde jsem trávila každé prázdniny. Je jedno místo, kde se mi vybaví narozeninové ráno, ve kterém mi pradědeček rok co rok donesl velikou kytici růží, kde jsem hodiny a hodiny vysedávala vysoko na ořešáku, protože tam bylo blíž k nebi, protože vítr co se přihnal od pšeničného lánu si tam chodil odpočinout a šeptal mi, co všechno za celý den prožil a protože mi bylo moc smutno a vyhlížela jsem, kdy se v zatáčce za osikami objeví auto přivážející mámu a tátu. Je ještě místo, kde hledám na mezích důvěrně známé cesty.
(A někde na nich, protože jsem po nich chodila hodně často sama, vznikla potřeba psát si a povídat si tak sama se sebou. Psát si a trošku vymýšlet...utíkat do příběhů, ve kterých je mnohdy o moc snažší žít.)
Film mě dovedl k zamyšlení . A už to vím....co se na mě nezměnilo?
Už dlouho se za nic nestydím. A už dlouho říkám promiňte a omlouvám se, kdykoliv mám jen náznak dojmu, že je k tomu důvod.
Taky už dlouho nenosím hodinky.
Sníh se třpytí. Sluneční paprsky pomaličku odpařují jeho kůži a těsně nad bělostí se dělá hedvábná duha.
:-)
několik (velmi mnoho) slov na vysvětlenou, spojených s uvedení několika faktů o autorce stránek :-). Kdo zaregistroval hodnotné ohlasy z posledních dní , bude asi více v obraze. Určeno víceméně pouze pro "mé čtenáře".
Nechtěla jsem se letos nechat unést. Nechtěla jsem slzet nad tklivými příběhy chudých afrických dětí a opuštěných babiček a nechtěla jsem snivě hledět na všechna ta světla v oknech a rozhodně jsem o tom nechtěla psát.
Celý článek
Udělal mi svařák a protože nemůžu polykat a celej den jsem nic nejedla, svítím jako lampion o silvestrovský noci, tak nějak nepatřičně a šíleně zvostra.
Koukám a čtu a pořád čtu a koukám, že jsem se ulítla někam úplně jinam a vytvářím slova dohromady, co dohromady nejdou....co jen tak blafujou, že jsem úplně jiná, než jsem....
Rozkošnicky jsem se protáhla na posteli. Teploměr ukázal 38,4 a já měla tak alibi na další dlouhé hodiny. Nemusím.............nemusím jít na oslavu. Nemusím být máma. Nemusím se snažit a mám třicetosm a kus alibi k tomu, abych to nemusela vysvětlovat.
Byl páteční večer. Dlouhatánský, vanilkový, osvětlený pár svíčkami, kakaopostelový, knihomolný a úplně nevšední.
"Už otvírá vrátný brány
už pofoukal vítr rány
po dlouhé noci
blíží se ráno..................
..... to zlé spláchne příval
splní se o čem jsi sníval
splní se to, co si vždy chtěl..."
"Co bychom byli bez přátelství? Cesty, po kterých nikdo nechodí.....opuštěná stavení."
Celý článek
Tuhle mě Vladimír (přítel, ne manžel) přesvědčoval, že mám fakt lidi ráda, podle toho, co píšu. (To by manžel v životě neřekl, protože mě zná) Nevím. Možná je zarputilým optimistou, já však mohu říci, i když je mi jasné, že mi to právě nezvýší koeficient oblíbenosti, že by na světě bylo krásně, kdyby na světě lidi nebyli. A kdyby nebyl pokrok.... no, ono to tak nějak souvisí.
Celý článek
Nemohu se na listopad zlobit. Dal mi syna.
Nemohu se zlobit ani na sebe, přece to všechno zvládám. VÝBORNĚ!!!to zvládám. Tak proč je pořád přítomen kdesi za žaludkem ten zvláštní pocit? Nebýt to absurdní, řekla bych ÚZKOST. SMUTEK. HOŘKOST. PRÁZDNO:........................fuj.
Naštěstí to přece u mě není možný, že jo......
Miluju vůni ořechů, ulpívajících spolu s tou nesmyvatelnou hnědí na konečcích prstů a za nehty. Miluju slunko hrající si v koruně ořešáku a miluju chuť čerstvě oloupanýho miminka od stroma. Možná proto, že jsem se zase po roce mohla topit ve vůni svých prstů, možná proto, že jsem si mohla dnes radovat s Radunkou, možná proto, že jsem se včera nechala Zuzi ukecat k nočnímu povídání nad burčákem v nálevně na kopci, možná proto, že ačkoliv nemám hudební sluch, to kytarový sólo a zpěv mi až bouřlivě připomenul něco doma pořád slýchanýho a já si říkala – to není možný krucinál, kdo tady v tý díře umí zahrát Claptona a Hendrixe – možná proto, že poslední dobou chodí a vracejí se do mýho života lidi s jedním společným rysem – srdcovitostí – možná pro to, že jsem včera poprvý v životě potkala pravýho a nefalšovanýho pábitele.....
Celý článek
Pan Nepil se určitě nebude zlobit, když si tenhle jeho pozdrav vypůjčím. Za okny se válí mlha jako naducaná peřina, srpen se pomaličku noří do své druhé půlky a já mám jednu ruku od bláta, kterým po sobě hážeme s miminem, druhou od mouky, jak jsem se stala pecařkou a třetí od kočičích výkalů, neboť je nás opět pět. Mám trošku problémy s časem
Celý článek
Začalo léto….….….tak nějak naplno. Třešně jsou červený a jahody jsou červený a moje záda jsou červený a všechno se zdá být báječný.
Celý článek
Dala jsem se do třídění fotek. Nejhezčí ze všeho jsou ty, který vypadají jako sto let starý. Fotky ze základky, stupidní výrazy načesanejch mrňousků. Pak jsou taky dobrý fotky ze starejch ruskejch foťáků, který jsou víc rozmazaný než cokoliv a většinou jsou na nich chumly dětskejch tělíček vraždících se na školních výletech
Celý článek
a kdybych už nenapsala nic dalšího, mělo by to itýčkám, zalezlým u komplů a pařícím ty nejneuvěřitelnější hry stačit jako zásadní sdělení vedoucí k tomu, aby zadali příkaz vypnout a vyběhli radostně do lůna přírody osvěžit svá bledá vyhublá těla trošou vitamínu D a vzduchem neprohnaným špatnou izolací nebo dobrou ventilací.
Celý článek
Kolem půlnoci jsem ležela v posteli a hleděla do prázdné tmy. Spánek ke mně nechtěl přijít možná proto, že se myšlenky právě koupaly ve sladkém koktejlu minulých dojmů a utrácely podstatnou část své energii prskáním malých jiskřivě palčivých kousků do hustého jícnu mého minula.
Celý článek
