41. tt O.B.A.V.Y!
6.07.2008

Pocity venkovní a pocity vnitřní a smýká to se mnou, jako bych vůbec nevěděla, co mě čeká. A taky nevím. Už jsem tiše doufala, že budeme kompletně všichni venku, malovala, tapetovala, skákala na táboře přes kaluže.....a malý pořád nic. Zvenčí radostně poskakuji a žertuji na téma...březí slonice.... uvnitř jsem ale plná obav, těch blbých, které nemůžete komukoliv říct, protože je na to jen jediná odpověď....nemysli na to. Nemyslím na to. Myslí na to samo. Kdykoliv pustím televizi, je tam dítě s nějakým ...já to teď nemůžu nazvati jinak, než průserem. A já se fakt bojím......do termínu porodu jsem to zvládala statečně, ale teď mě to přemohlo. Naprogramování optimismu vydrželo přesně 40 týdnů. Teď to padlo. Dneska jsem hledala návod na skládání čepice a loďky z papíru a narazila na tohle.

To jsou mi náhody.......Poslední kapka. 

Myslím, že nejsem zrovna ořezávátko.  Taky nečekám žádná slova podpory...proboha jen to ne. Jsem racionální a poměrně málo citlivá druhorodička...nebo ne?

Je to k vzteku, když s vámi zmítá něco, co prostě nejde ovlivnit.

Kluci si užívají prázdnin. Jezdí pod stan, na kole, kutí....jsou zlatí. Oba. Já bohužel v těch vedrech už nevylezla ven, protože díky pěkně propečeným otokům noh má chůze připomíná spíš pleskání termoforů a okolí má strach, že mi ta voda začne stříkat i ušima.  Ale to všechno by šlo. Kdyby člověk mohl přestat myslet. 

Poslouchám tu Nerez a jsem zas já – hluboko nad věcí – a palčivá, palčivá tak, že poprvé za celé těhotenství pociťuji ten nesnesitelný blbý debilní neopodstatněný neutuchající dusící strach uprostřed hrudníku. Do prdele.............................. fakt se zajíkám. Stavy, který nedokážu ovlivnit nesnáším. A nesnáším vlastní slabost. Zaskočilo mě to. Těch 40 týdnů ušlo. Kromě brutální hádky s tchyňou Jarunou se v podstatě nic podstatného nestalo. Samá pozitiva a sociální jistoty. 

Nebojím se bát něčeho, co mám ve svých rukou. Ale bát se něčeho, co ovlivnit nejde, je prostě ................. k nevydržení.

Pomohlo by mi utíkat. Utíkat až padnu. Ale už jen ta představa je dost k smíchu. Smát se je to poslední, na co mám zrovna chuť....hned po běhání.

Tak skládám lodičky.

A zkouším se tu vyblít v naději, že mi to pomůže, jako to pomáhalo vždycky. Už to nefunguje. Ani radost, ani úleva.

Jdu si narazit na uši Nerez a prožít si ten strach až do konce, protože prostě nic jiného asi dělat nemůžu...........................

Snad už to nebude dlouho trvat :-(
 

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře

Jsme s Tebou (Lucienne - Mail - WWW)
Všichni. V duchu. Nějak to zas přejde a bude tak, jak budeš chtít, aby bylo.

;*)

Vyvolání ( - Mail - WWW)
A co třeba vyvolání porodu? Nepomohlo by? Psychice, miminovi, situaci, oteklým nohám, všemu...?

(Quanti - Mail - WWW)
drzim!

Vim, ze nechces slyset zadnou podporu... (Andrea - Mail - WWW)
...ale drzim pesti at vsechno dopadne tak jak ma.

(hanele - Mail - WWW)
Fuj, to jsou hnusný konce, tak snad ať ten začátek pidikluka už je FAKT za rohem a voda ať praská! Myslím na tě moc!

(katchaba - Mail - WWW)
A co parkety, teta, drhlas? ;-)
(Jinak ovšem vzkazuju prckovi, aby nedělal krávu a vylezl! )

zdar! (maja - Mail - WWW)
drahá, hlavně nečti hercnurvoucí příběhy o anjelech!

(ah - Mail - WWW)
to, že se bojíš, je úplně normální !!! ... anjely, jak praví Maja, nech být ... strachostav ať brzo přejde a přijde zasloužená úleva ;-)

Přidání komentáře...