Tak si trošku pobrečíme, ne?
15.03.2008
Neměla jsem moc času...na přemýšlení , na dívání se na filmy............teď jsem si uvědomila, že těch pár týdnů, které mi zbývají do rovnice tři plus jedna jsou možná na delší dobu ty poslední, ve kterých mohu krást kousíčky a kusy času sama pro sebe.
Nevím, jestli chlapi chápou, že ženská brečící u filmu nebrečí nad obsahem filmu, že se jí valí z očí slaná voda většinou (pokud nejde o dojemný příběh umírajících dětí a stařečků) samé nad sebou. Že, pokud je rozcitlivělá, má se schopnost ztotožnit téměř s kýmkoliv a v téměř jakékoli zápletce si najít alegorii vlastního života.
A já včera bulila. Bulila jsem jako šílená a někde u sépiové kosti cítila tak zoufalou bolest, až jsem si říkala, že tohle to mimino nemůže vydržet. Bezdůvodně.Dlouho jsem necítila tak hrozně silné emoce. Možná jen musely ven. nastřádané za několik měsíců, po kapkách skládané nesmyslné křivdy, pečlivě schovávané strachy, bezděčné poznámky, které šlehnou jako bič a rána po nich krvácí dovnitř ..............
Na všechny věci a situace, kterým nerozumím, na chování lidí, někdy i mě poměrně blízkých, které si nedokážu vysvětlit, mám už dlouhou dobu sama pro sebe odpověď. Každý žije, jak nejlépe umí. Každý chce být šťastný. A pokud mu to nejde jinak, než sekáním do někoho jiného, pak asi nemá žádnou další možnost a musí se tak realizovat. Nemůže si možná pomoci. A pokud to dělá a ubližuje tím mě, vymažu ho z života jako mrak, pokud to jinak nejde.
Na vlastní chování vysvětlení nemám. Nevím, proč někdy vydržím být hodiny trpělivá, vysvětlující a naprosto oddaná a někdy bouchám jako sopka, ničím a pálím a co je nejhorší, pár setin vteřiny se pasu s potěšením na té spoušti. Také dost dobře nerozumím tomu, proč někdy vydržím to, co by kdekoho složilo nebo přinejmenším rozhodilo a někdy stačí jedno slovo.
Včera tu rozbušku použila máma. Brilantně jako vždycky.
A potom ten hrozný zoufalý pláč, tak neznámý pro mě samu, rozněcovaly Tajnosti, aniž by za to vůbec mohly.
Možná vědomí dřív netušené....nesvěřuj se, zavírej si kostrounky ve skříni a nenech je chrastit v cizích myslích, přes všechno jsi stejně nakonec sama. Sama na své myšlenky, sama na bolesti a sama i na svá malá tajemství. A tak to má být.
Nejdřív jsem se samoty bála. Potom jsem ji očichávala. Teď ji mám ráda.
Je to zbabělé, ale bezpečné.
Nejdřív jsem mluvila o všem a s každým. Všechny vnitřní pocity řešila a řešila. Později přišla selekce. Teď nemluvím. Zlehčuji. Je to oblíbenější. Po včerejším zjištění to ale jednou za dlouhý čas hodně bolí.
Zvláštní je, že právě teď mám víc dobrých kamarádů, než jsem kdy měla. Mám víc lidí, které mám víc ráda. A i když žížalkovi asi mohu říct všechno, protože ať jsem kdy řekla cokoliv, je to jediný chlap v mém životě, kterému macho netlačí na mozek, nechci to dělat. Vlastně to nechci dělat vůbec. Občas se vypsat, to léčí. Hodně se vyběhat, to je přímo zázrak. A občas asi pořádně vybrečet, jen tak do Tajností a nechat všechno odplavat.
A zjistit, že nejsem imunní, i když jsem si to už začínala myslet. A že jsem pořád plná chtění, jen se zatlačilo někam za "výchova". A celé to skončilo takovým překvapivým zjištěním, že už na sebe nejsem tak tvrdá. Že pomocí snahy pochopit dítě chápu lépe i sama sebe. A že věci bezdůvodné, ať pláč nebo smích, do života patří. Že ne vše má svůj důvod a účel. A že ta pozice, do které jsem se přetočila v průběhu patnácti let....tedy z "mluv a řeš" do "mlč a dívej se", je úplně v pořádku. A že vtipná už jsem byla třicet let a odpočinout si je občas potřeba.
Už za mnou tlapkají po dlažbě piškotkovi bosé nožičky, takže jdu dělat věci, které jsou skutečně důležité, jako pořádně ho pomazlínat.
Komentáře
(Quanti - Mail - WWW)
a ja myslela, ze poradne dulezite bude nazout mu backory... ;)
(hanele - Mail - WWW)
ano, ano, jen těch kamarádů mám já méně, než kdy předtím, asi že se mi změnil koncept "přátelství"...:-)