Podle Nashville Electric Service spotřebovává Goreovo sídlo v Belle Meade, nóbl části Nashvillu, každý měsíc více elektřiny než průměrná americká domácnost za celý rok.

Bývalý vicepresident ve svém dokumentárním filmu vyzývá Američany, aby šetřili energii tím, že sníží spotřebu elektrické energie ve svých domech. ...

Spotřeba energie v domě Al Gorea od premiéry „Nepříjemné pravdy“ stoupla z průměrných 16 200 kWh měsíčně v roce 2005 na 18 400 kWh měsíčně v roce 2006.

Gore’s mansion, located in the posh Belle Meade area of Nashville, consumes more electricity every month than the average American household uses in an entire year, according to the Nashville Electric Service (NES).

In his documentary, the former Vice President calls on Americans to conserve energy by reducing electricity consumption at home. ...

Since the release of An Inconvenient Truth, Gore’s energy consumption has increased from an average of 16,200 kWh per month in 2005, to 18,400 kWh per month in 2006.

Aktualizace, 3.11., 1:57 EST: Zatím to pro presidenta Bushe vypadá velmi dobře. Má teď 269 hlasů, což by stačilo ke znovuzvolení. Navíc má šanci získat hlasy i Iowy, Nového Mexica a Nevady. Demokraté pochopitelně zpochybnili Ohio. Ještě stále to bude zajímavá noc.

Update, Nov. 3, 1:57am EST: So far it looks very good for President Bush. He is at 269 electoral votes, with a chance of winning Iowa, New Mexico, and Nevada. The Democrats challenged Ohio, of course. It will still be an interesting night.

Takže to jsem si myslel – není divu, že jste tlustí, když všude jezdíte autem. Pak jsem četl nějaké studie, ve kterých se říkalo, že lidé jsou tlustí kvůli jídlu z fastfoodů. Bez pochyby. Jeden borec se to rozhodl dokázat, a tak měsíc nejedl nic jiného než hamburgry a hranolky od McDonalda. Výsledky předčily veškerá očekávání. Jeho hladina cholesterolu útočila na nejvyšší pozice, nemohl jít do schodů bez četných zastávek, aby popadl dech; v podstatě z něj byla troska. Moje „automobilová teorie“ dostala trhliny. Až do včerejška.

Nová studie tvrdí, že čím více používáte auto, tím budete tlustší.

Lidé, kteří bydlí ve čtvrtích, ve kterých musejí jet autem, aby se kamkoliv dostali, mají značně větší pravděpodobnost, že budou obézní, než ti, kteří mohou do cíle své cesty dojít pohodlně pěšky. Tvrdí to první studie, která má přímo prokázat dlouho tušenou souvislost.

Studie téměř 11 000 lidí z Atlanty a okolí zjistila, že lidé, kteří bydlí v převážně obytných oblastech, mají sklon k tomu vážit víc, než ti, kteří bydlí v místech, kde jsou obytná a obchodní část blízko sebe.

Vědci zjistili, že tento efekt se zdá být převážně podmíněn dobou, jakou lidé stráví jízdou v autě anebo chůzí. Každá hodina strávená v autě odpovídá 6-procentnímu nárustu pravděpodobnosti obezity a každá polovina míle (asi 800 m) chůze denně snížila tuto pravděpodobnost o téměř 5 procent.

Myslím si, že přestože tato studie byla provedena v USA, její výsledky jsou všeobecně platné kdekoliv. Příliš mnoho jízdy v autě, příliš mnoho nezdravého jídla a velmi málo pohybu vám možná zajistí místo v Guinessově knize rekordů, ovšem otázkou je, jak dlouho si budete užívat titulu šampióna.

So this is what I thought – no wonder you are fat, if you drive everywhere. Then I read some studies saying it is the fast food that makes people fat. No doubt. One guy decided to prove it so he ate nothing than McDonald’s burgers and fries for a month. The results exceeded all expectations. His cholesterol levels went through the roof, he could not walk up the stairs without numerous stops to catch his breath; basically, he was a wreck. My “car theory” suffered some cracks. Until yesterday.

According to a new study, the more you use a car, the fatter you will get.

People who live in neighborhoods where they must drive to get anywhere are significantly more likely to be obese than those who can easily walk to their destinations, according to the first study to directly demonstrate that long-suspected link.

The study of nearly 11,000 people in the Atlanta area found that people living in highly residential areas tend to weigh significantly more than those in places where homes and businesses are close together.

The effect appeared to be largely the result of the amount of time people spend driving or walking. Each hour spent in a car was associated with a 6 percent increase in the likelihood of obesity and each half-mile walked per day reduced those odds by nearly 5 percent, the researchers found.

Although the study was conducted in the U.S., I think the results are generally valid anywhere. Too much car use, too much unhealthy food and too little exercise may get you a spot in the Guiness Book of World Records but the question is how long you will enjoy being a champion.

Podle zprávy televizní stanice v kansaské Wichitě zemřela jedna z divaček zjevně na zástavu srdce při sledování vyvrcholení scény ukřižování během středečního ranního promítání filmu "The Passion of the Christ".

Film se v USA promítá od 25. února, v Česku by měl mít premiéru 8. dubna. Velmi kontroverzní film; jestli se rozhodnu vyhodit několik dolarů, abych ho viděl, tak se vyjádřím k tomu, jestli to je nebo není snímek s protižidovským podtextem. Zatím si můžete přečíst názory těch, kteří film už viděli (vše psáno anglicky):
MSNBC – Roger Ebert on 'The Passion of the Christ' (Roger Ebert o filmu)
MSNBC – Gibson's 'Passion' is bloody empty ('Passion' je krvavě jalový – recenze Johna Hartla)
BBC – The Passion of the Christ (recenze Glenna Kennyho)

Zajímavá je recenze Kirka Honeycutta na serveru Reuters:

"The Passion of the Christ" je dílem křesťanského tradicionalisty.

Mel Gibson, který je režisérem a napsal i scénař spolu s Benedictem Fitzgeraldem, považuje evangelia Matěje, Marka, Lukáše a Jana svým filmovým zobrazením posledních 12 hodin pozemského života Ježíše Nazaretského za doslovnou pravdu. Nedává prostor metafoře nebo mýtu, neobjeví se tam ani náznak současných interpretací. Tohle není "Poslední pokušení Ježíše Krista", adaptace románu Nikose Kazantzakise zpracovaná Martinem Scorsesem, ve kterém se spekuluje o mukách a sebepochybnostech Ježíše. Tenhle film je dílem víry.

A woman died of an apparent heart attack Wednesday while watching the climactic crucifixion scene in "The Passion of the Christ" at a morning showing in Wichita, Kansas, a television station reported.

The movie opened in the USA on February 25, its Czech premiere is scheduled for April 8. Very controversial movie; if I decide to waste few dollars to see it, I will post my opinion if it's a movie with anti-Jewish sentiments. In the meantime, you can read opinions of those who have already seen it:
MSNBC – Roger Ebert on 'The Passion of the Christ'
MSNBC – Gibson's 'Passion' is bloody empty (review by John Hartel)
BBC – The Passion of the Christ (review by Glenn Kenny)

There is an interesting review by Kirk Honeycutt at Reuters:

"The Passion of the Christ" is the work of a Christian traditionalist.

In depicting the last dozen hours in the earthly life of Jesus of Nazareth, Mel Gibson, who directs a script he wrote with Benedict Fitzgerald, takes the gospels according to Matthew, Mark, Luke and John as literal truth. There is no allowance for metaphor or myth, no hint of contemporary interpretation. This is not "The Last Temptation of Christ," Martin Scorsese's adaptation of Nikos Kazantzakis' novel that speculates on the torments and self-doubts of Jesus. This movie is an act of faith.

Francouzští pozorovatelé ho nazývají „Schwarzy“ a ušklíbají se. Britští mudrci ho nazývají „Arnie“ a potřásají hlavami. Mexičtí znalci ho nazývají „inmigrante“ a doufají. Arabský prognostik vidí, že není neokonzervativec a s úlevou si oddechne. Jihoasiaté vidí všepřítomný sexualizovaný obraz a chvějí se.

Takhle svět vidí čerstvě zvoleného guvernéra Kalifornie Arnolda Schwarzeneggera. Kdo má tedy pravdu? Řekl bych, že to záleží na úhlu pohledu, anebo, což bude přesnější, na tom, co chcete vidět. Chcete-li vidět USA jako zemi příležitostí pro každého, bez ohledu na jeho/její minulost, pak Arnoldovo zvolení tento obraz jen potvrzuje. Chcete-li naopak USA zesměšnit, pak budete mluvit o „bláznovství“ zvolení filmové hvězdy:

Nechat Arnieho řídit pátou největší ekonomiku na světě je jako udělat z Bennyho Hilla ministra financí: zvláštní ale nereálné – a nepříliš legrační. (The Guardian)

Čelný představitel Dumy, ruského parlamentu, řekl: „Náš ruský volič je inteligentnější než americký volič, a proto bezvadně chápe rozdíl mezi prezidentem a hercem, který hraje prezidenta.“ (The Moscow Times)

A to je Rusko zemí, kde víc než 70 let byli u moci komunisté. No nic. Určitý obdiv ale, překvapivě, přichází od francouzského ministra vnitra Nicolase Sarkozyho:

„Americká demokracie je úžasně pružná,“ řekl francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy. „Někdo, kdo je cizincem ve své zemi, kdo má nevyslovitelné jméno a může se stát guvernérem největšího amerického státu – to není jen tak něco.“

Souhlasím. Nemyslím si, že tohle by se mohlo stát kdekoliv v Evropě. Evropané, přes všechny řeči o liberálních myšlenkách, jsou stále dost nacionalističtí. I když v jiné evropské zemi budete žít roky, budete tam pracovat, vychováte tam děti, stále budete považováni za cizince. A pokud nebudete mluvit místním jazykem jako rodilý mluvčí, nikdy tam nebudete patřit. Dobrá, možná to vidím příliš černě, ale pravdou zůstává, že Evropa ještě není připravena stát se „tavícím kotlíkem“.

Ale zpět ke kalifornským volbám. Milan Vodička to celkem trefil:

Lidé prostě chtěli změnu. Místo špatného politika zvolili raději dobrého herce, protože je aspoň naděje, že se svou roli naučí. Kalifornie tak vyslala do světa velmi poučný vzkaz.

My v České republice bohužel nemáme žádného Arnolda Schwarzenggera. A to je škoda. Hodilo by se nám trochu rozčeřit náš zatuchlý politický rybník.

French observers call him "Schwarzy" and sneer. British sages call him "Arnie" and shake their heads. Mexicans pundits call him "inmigrante" and hope. An Arab prognosticator sees he's not a neoconservative and sighs gratefully. South Asians see a pervasive sexualized image and recoil.

This is how the world sees the California governor-elect, Arnold Schwarzenegger. Who is right, then? I guess it depends on the point of view, or, maybe more precisely, what you want to see. If you want to see the United States as the land of opportunity for anyone, no matter what is their background, then Arnold’s election reinforces this image. On the other hand, if you want to ridicule the United States then you will talk about the “craziness” of electing a movie star:

Putting Arnie in charge of the world's fifth largest economy is like making Benny Hill chancellor of the exchequer: quirky but unreal – and not very funny. (The Guardian)

A leader of the Duma, the Russian parliament, said, 'Our Russian voter is more intelligent than the American voter, and therefore he perfectly understands the difference between a president and an actor who plays a president.' (The Moscow Times)

And Russia was a country where communists were in power for more than 70 years. Hmm. Some admiration comes, surprisingly, from the French interior minister Nicolas Sarkozy:

"American democracy has tremendous resilience," said French interior minister Nicolas Sarkozy. "Someone who's a foreigner in his country, who has an unpronounceable name and can become governor of the biggest American state – that's not nothing."

I agree. I don’t think this could happen anywhere in Europe. The Europeans, all their talk about liberal ideas notwithstanding, are still very nationalistic. Even after years of having lived in another European country, having worked there, having raised children there, you would still be considered a foreigner. And unless you speak the local language as a native, you will never belong. All right, maybe it’s not so dire, but the truth is that Europe is not yet prepared to become a “mixing bowl”.

But back to the California elections. Milan Vodička got it quite right:

People just wanted a change. They elected a good actor rather than a bad politician because there is some hope he will learn his role. California, thus, has sent a very instructive message to the world.

Unfortunately, we don’t have an Arnold Schwarzenegger in the Czech Republic. And that’s a pity: we could use some stirring of our stale political pond.

Argumenty Fouada Ajamiho se mi líbí, nejen protože je opravdový odborník (především na Blízký východ), ale také protože jsem měl možnost chodit na jeden z jeho seminářů na School of Advanced International Studies ve Washingtonu, kde je profesorem. Přečtěte si tedy celý článek, pokud můžete. A pokud nemůžete, tady je několik úryvků, které se mi zdály být zajímavé.

Pracovníci firem na průzkum veřejného mínění hlásí celosvětový růst anti-amerikanismu. Z toho vyvozují, že Spojené státy svým arogantním unilateralismem promarnily světové sympatie po teroristických útocích z 11. září. Po pravdě řečeno, nikdy neexistovaly sympatie, které by se mohly promarnit. Anti-amerikanismus už byl hluboce zakořeněn ve světovém povědomí – odpor proti národu, který přináší modernismus těm, kteří ho chtějí ale zároveň se ho bojí a pohrdají jím. ...

Svět se ohrazuje proti USA, ale současně vítá jejich ochranu, jejich drby a jejich módnost. Nalaďte si nějaké talk show na pronikavě protiamerické satelitní stanici Al-Džazíra a na televizní obrazovce spatříte parodii amerických způsobů a technických postupů. Reportér v neprůstřelné vestě, neuctivý a chladnokrevný na pozadí Kábulu či Bagdádu, si půjčuje formu dovedenou k dokonalosti v zemi, jejíž hříchy a pošetilosti tento reportér přišel zdokumentovat.

Fouad Ajami také zmiňuje šejky z Kataru a bohaté Saudy, jejichž děti získaly vzdělání právě v té zemi, jíž oni tak otevřeně pohrdají. Zdá se, že to, co USA nabízejí, není nakonec až tak „morálně zkažené“.

Firmy zkoumající veřejné mínění se honosily tabulkami, aby zlegitimizovali lidovou legendu: Nejsou to Američané, koho lidé v zahraničí nenávidí, ale jsou to Spojené státy! Přesto to byli Američané, kteří podlehli 11. září terorismu, a jsou to Američani a jejich činy, a druh sociálního a politického pořádku, který udržují, o kterých se vyprávějí špinavé zkazky v Karáčí a Aténách a Káhiře a Paříži. Nemůžete hlásat laskavost k Američanům a zároveň přisuzovat ty nejtemnější pohnutky jejich domovině. ...

Úvod zprávy Pewova výzkumného centra pro lidi a tisk udává tón celé studii. Tvrdí, že válka v Iráku „rozšířila propast mezi Američany a lidmi ze západní Evropy“ a „dále popudila muslimský svět“. Závěry jsou jasné: Spojené státy na tom byly lépe před Bushovým „unilateralismem“. Spojené státy na sebe tento anti-amerikanismus ve své pýše přivolaly. To je [odpovídající] politické použití tohoto nového průzkumu.

Jenže toto smýšlení již dlouho převládalo v Jordánsku, Egyptě a Francii. Během 90. let v Egyptě nikdo neřekl dobré slovo o Spojených státech. ...

Jo, a nezapomeňte na rozčilující pobožnost Spojených států. Anebo to je ve skutečnosti nedostatek náboženských hodnot, který činí tuto zemi tak špatnou?

Pro Evropany, a především pro Francouze, kteří jsou okouzleni svým sekularismem, jsou Spojené státy příliš náboženské, až je to téměř trapné, jejich kultura prosáklá posvátným symbolismem. V islámském světě je toto břímě přesně opačné: zde Spojené státy budí pohoršení u osoby oddané islámu, jejich poselství není ničím menším než urážkou zbožných a pokušením pro snadno oklamatelnou a vnímavou mládež. Podle červnového průzkumu BBC označilo 78 procent Francouzů Spojené státy jako „náboženskou“ zemi, zatímco pouhých 10 procent Jordánců přiřklo USA stejnou nálepku. Náboženská země pro bezvěrce, neznabožská země pro zbožné – tak vidí USA v jiných zemích.

Jak Fouad Ajami poznamenává, ti, kdož jsou přesvědčeni o tom, že USA jsou zdrojem všeho zla, nebudou naslouchat důkazům svědčícím, že nemají pravdu. Faktem zůstává, že pokud by v jedinečné pozici USA byla jiná země, pak by se světem šířily vlny odporu proti této jiné zemi. Což ovšem neznamená, že anti-amerikanismus má své opodstatnění.

I like Fouad Ajami’s arguments not only because he is a great scholar (of Middle East in particular), but also because I had the opportunity to take one of his seminars at the School of Advanced International Studies in Washington where he is a professor. So read the whole thing, if you can. If you can’t, here are some parts I found interesting.

Pollsters report rising anti-Americanism worldwide. The United States, they imply, squandered global sympathy after the September 11 terrorist attacks through its arrogant unilateralism. In truth, there was never any sympathy to squander. Anti-Americanism was already entrenched in the world's psyche—a backlash against a nation that comes bearing modernism to those who want it but who also fear and despise it. ...

The world rails against the United States, yet embraces its protection, its gossip, and its hipness. Tune into a talk show on the stridently anti-American satellite channel Al-Jazeera, and you'll behold a parody of American ways and techniques unfolding on the television screen. That reporter in the flak jacket, irreverent and cool against the Kabul or Baghdad background, borrows a form perfected in the country whose sins and follies that reporter has come to chronicle.

Fouad Ajami also mentions Qatari sheiks and wealthy Saudis whose children were educated in the very country they so openly despise. It seems that what the US can offer is not so “morally corrupt”, after all.

The pollsters have flaunted spreadsheets to legitimize a popular legend: It is not Americans that people abroad hate, but the United States! Yet it was Americans who fell to terrorism on September 11, 2001, and it is of Americans and their deeds, and the kind of social and political order they maintain, that sordid tales are told in Karachi and Athens and Cairo and Paris. You can't profess kindness toward Americans while attributing the darkest of motives to their homeland. ...

The introduction of the Pew report sets the tone for the entire study. The war in Iraq, it argues,"has widened the rift between Americans and Western Europeans" and "further inflamed the Muslim world." The implications are clear: The United States was better off before Bush's "unilateralism." The United States, in its hubris, summoned up this anti-Americanism. Those are the political usages of this new survey.

But these sentiments have long prevailed in Jordan, Egypt, and France. During the 1990s, no one said good things about the United States in Egypt. ...

Oh, and don’t forget the disturbing religiousness of the United States. Or is it actually the lack of religious values that makes the country so evil?

To the Europeans, and to the French in particular, who are enamored of their laïcisme (secularism), the United States is unduly religious, almost embarrassingly so, its culture suffused with sacred symbolism. In the Islamic world, the burden is precisely the opposite: There, the United States scandalizes the devout, its message represents nothing short of an affront to the pious and a temptation to the gullible and the impressionable young. According to the June BBC survey, 78 percent of French polled identified the United States as a "religious" country, while only 10 percent of Jordanians endowed it with that label. Religious to the secularists, faithless to the devout— such is the way the United States is seen in foreign lands.

As Fouad Ajami observes, those who are convinced the United States is the source of all evil will not listen to arguments proving them wrong. The fact is, were it not the United States but another country in its unique position, there would be waves of anti-“that-other-country”-ism spreading around the world. Which doesn’t mean, however, that anti-americanism is warranted.

Tento den přede dvěmi lety jsem šel jako obvykle do práce. Autobus, který nás měl zavézt na metro k Pentagonu, nejel po své obvyklé trase. Někdo v autobuse poslouchal rádio na svém walkmanu a tak všem řekl, že do Pentagonu a Světového obchodního centra narazila letadla.

Když jsme se konečně dostali na stanici metra (nikoliv u Pentagonu), proud lidí směřoval ven z metra, nikoliv dovnitř. Centrum Washingtonu zažívalo jednu z nejhorších dopravních zácp ve své historii. Bylo rychlejší jít pěšky, než jet autem.

V práci jsem si přečetl zprávy online, abych zjistil, co se vlastně děje. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že tohle je skutečnost. Zkusil jsem zatelefonovat domů, bez úspěchu. Linky byly obsazené. (Povedlo se mi to až později během dne.)

Snímky padajících věží WTC se téměř bez ustání opakovaly na všech televizních stanicích (alespoň tak to vypadalo). A já jsem byl zhrozený, smutný a v obavách z toho, co ještě může následovat.

Možná nechcete číst, co jsem dělal a jak mi bylo 11. září přede dvěmi lety. Ale já si myslím, že je důležité, abychom si všichni pamatovali (a kdo by mohl zapomenout), co jsme ten den dělali a na co jsme mysleli.

A nidky nesmíme zapomenout na oběti tohoto zvěrstva. Cox and Forkum nám je bolestivě připomínají ve své kresbě.

Eda Hlava píše o svém 11. září 2001. Je to velmi zajímavý popis. S jedním odstavcem bych si dovolil nesouhlasit.

Z tohoto pohledu ještě nikdo nedokáže říct, že onoho 11. září 2001 došlo k nějaké události a má to nějaké přímé následky. Dva roky je příliš krátká doba pro zápis do učebnic historie. Jedno je jisté. Svět se ještě nezměnil. A vzhledem k tomu, že nejsme učebnice dějepisu a neznáme následující datum, tak ani netušíme, jestli se mění k lepšímu nebo naopak.

Myslím, že něco se změnilo. Už nejsou žádné „bezpečné“ země. Všichni jsme potenciálními oběťmi dalšího teroristického útoku. A už bychom snad měli vědět, že teroristům se neustupuje. Buď je porazíme my, nebo oni porazí nás.

(Pár odkazů na články o 11. září:
Cox and Forkum: That Day
Esquire: The Falling Man
Hlava.net: Stále živý obraz se jménem Úterý 11.září
Převážně neškodný blog: 11. září 2001 z druhé strany
Little Green Footballs: 9/11 Celebrations in Britain
Aktualizace: Několik dalších odkazů:
Alan K. Henderson sestavil seznam blogů, které napsaly o 11. září
Dissident Frogman zveřejnil jména všech obětí útoků.
The Daily Czech se zamýšlí nad jedním z důvodů útoků.)

On this very day two years ago, I went to my office, as usual. The bus that was supposed to take us to the Pentagon metro station did not follow the regular route. Someone on the bus, listening to a walkman with a radio, told everyone that the Pentagon and the World Trade Center had been hit by planes.

When we finally got to a metro station (not at the Pentagon), the stream of people flowed out of the station, instead of in. Downtown Washington was experiencing the worst traffic jam ever. It was faster to walk then drive.

In my office, I checked the online news sites to find out what was going on. It took me some time to realize that it’s real. I tried to call home, without any success. The lines were busy. (I managed later in the day.)

The images of the falling WTC towers were shown on all TV channels almost endlessly (or at least that’s how it seemed). And I was horrified, saddened, and afraid of what might come next.

You may not want to read what I did and how I felt two years ago on September 11. But I think it’s important we all remember (actually, who could forget?) what we did and what we thought that day.

And we must never forget the victims of this atrocity. Cox and Forkum remind us about them in a poignant cartoon.

Eda Hlava writes about his September 11, 2001. It’s a very interesting account; unfortunately, it’s in Czech only. I will quote just one paragraph, the only one with which I differ.

From this point of view, nobody can say, yet, that an event with any direct consequences happened on September 11, 2001. Two years are too short a time to record anything in history books. One thing is clear. The world has not changed yet. And because we are not history books and we don’t know the next date, so we can’t know if the change is to the better or to the worse.

I think something has actually changed. There are no “safe” countries anymore. We are all potential victims of the next terrorist attack. And we should have learned by now that there is no yielding to terrorists. We either defeat them or they defeat us.

(Some links to 9/11 stories:
Cox and Forkum: That Day
Esquire: The Falling Man
Hlava.net: Stále živý obraz se jménem Úterý 11.září
Převážně neškodný blog: 11. září 2001 z druhé strany
Little Green Footballs: 9/11 Celebrations in Britain
Update: Few more links:
Alan K. Henderson lists several blogs that wrote about 9/11
Dissident Frogman lists by name all the victims of the attacks.
The Daily Czech writes about one of reasons of the attacks.)

Ani nezpozorovali, jak se v 8:46 mihla přes roh zorného pole videokamery bledá skvrnka letadla. Ale kamera, namířená na dvojici mrakodrapů ze sedadla spolucestujícího v autě jedoucím blízko tunelu Brooklyn-Battery v Brooklynu, stále běžela, když letadlo na chvíli zmizelo a když pak ze severní věže začal pomalu stoupat tichý, vlnící se mrak kouře a prachu, jako by záhadně pukla.

Auto, ve kterém seděl pracovník z České republiky natáčející videopohlednici pro známé doma, poté vjelo do tunelu a vyjelo, k hrůze tří mužů sedících uvnitř, téměř přímo pod nyní hořícím mrakodrapem.

Kamera, namířená vzhůru, přiblížila a zase oddálila obraz, a pak se zaměřila, za vzdáleného rachotu přecházejícího do pronikavého ječivého zvuku, na hrůzostrašný obraz druhého letadla, jak proletělo jako nějaký děsivý dravec téměř přímo nad jejich hlavami, prudce se naklonilo a narazilo do jižní věže.

Pavel Hlava si teprve po dvou týdnech uvědomil, že na video zaznamenal i první letadlo. Ani potom ale Pavlu Hlavovi, který skoro vůbec nemluví anglicky, nedošlo, že má jednu z nejvzácnějších nahrávek katastrofy ve Světovém obchodním centru. Jeho videonahrávka je jediné známé video zachycující obě letadla při nárazu, a teprve druhý obrázek ukazující první útok.

Na části videa (lépe řečeno na statické obrázky z videonahrávky) se můžete podívat na webu New York Times. Je to mrazivá připomínka, že po světě stále běhá slušný počet fanatiků, kteří nás chtějí zničit. A „námi“ myslím celý demokratický svět. A ano, řekl bych, že to zahrnuje i Francii.

(Přes: Little Green Footballs)

They did not even see the pale fleck of the airplane streak across the corner of the video camera's field of view at 8:46 a.m. But the camera, pointed at the twin towers from the passenger seat of an S.U.V. in Brooklyn near the Brooklyn-Battery Tunnel, kept rolling when the plane disappeared for an instant and then a silent, billowing cloud of smoke and dust slowly emerged from the north tower, as if it had sprung a mysterious kind of leak.

The S.U.V., carrying an immigrant worker from the Czech Republic who was making a video postcard to send home, then entered the mouth of the tunnel and emerged, to the shock of the three men inside the vehicle, nearly at the foot of the now burning tower.

The camera, pointed upward, zoomed in and out, and then, with a roar in the background that built to a piercing screech, it locked on the terrifying image of the second plane as it soared, like some awful bird of prey, almost straight overhead, banking steeply, and blasted into the south tower.

It was not until almost two weeks later that the worker, Pavel Hlava, even realized that he had captured the first plane on video. Even then, Mr. Hlava, who speaks almost no English, did not realize that he had some of the rarest footage collected of the World Trade Center disaster. His is the only videotape known to have recorded both planes on impact, and only the second image of any kind showing the first strike.

You can also see parts of the video itself (or rather some stills from the videotape) on the New York Times web site. It’s a chilling reminder that there are still number of fanatics out there who want us destroyed. And by “us” I mean all democratic world. And, yes, I would say that includes France as well.

(Via: Little Green Footballs)

Bylo tady krásné počasí, správné letní teplo (neboli asi 32 stupňů nad nulou), dokonce ani typické washingtonské vlhko nebylo. V sobotu odpoledne jsme se známými vyrazili na podvečerní trénink našeho klubu orientačního běhu. Jeli jsme přes hodinu, místo srazu bylo severně od Baltimore, takže jsem měl čas sledovat provoz okolo.

Ačkoliv už jsem v USA čtyři roky, nikdo mi zatím nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč jsou maximální rychlosti tak nízké, že je stejně nikdo nedodržuje. Dnes se mi dostalo vysvětlení v podobě článku ve Washington Post. Maximální rychlost se určuje jako „rychlost, která je stejná nebo nižší než rychlost 85% řidičů jedoucích po dané silnici za normálního provozu a při dobrém počasí“. Měla by to být rychlost, kterou „většina motoristů na dané silnici považuje za bezpečnou a přiměřenou za ideálních podmínek“.

Je tedy na čase, aby začali zvyšovat maximální rychlost prakticky všude. Na dálnicích, kde bývá rychlost omezena na 55 nebo 60 mil za hodinu (88 nebo 96 km/hod), v některých oblastech pak až na 65 mil/hod (104 km/hod), se stejně jezdí minimálně o 5-10 mil/hod rychleji. Někdy i víc. Policie obvykle nechává pěti- až desetimílové překročení rychlosti bez povšimnutí. Důvod je prostý:

Výzkum prokázal, že označená maximální rychlost má nepatrný vliv na rychlost, jakou většina motoristů jede. ... Maximální rychlost výrazně nižší než rychlost podle 85. percentilu je mnoha řidiči ignorována a obtížně se vymáhá její dodržování.

Takže budu-li jezdit rychleji, možná tak přispěju ke zvýšení maximální rychlosti. ;-)

The weather was very nice, the right summer temperatures (i.e., 91-92 F), and there was no typical Washingtonian summer humidity in the air. On Saturday late afternoon, we left with my friends for a training of our orienteering club. Since we had to drive for more than an hour (the meeting took place north of Baltimore), I had enough time to watch the traffic.

Although I’ve been in the U.S. for four years, I haven’t found anyone yet who could explain me why the speed limits are so low that everyone exceeds them anyway. I found an explanation in the Washington Post today. The speed limit is established as “the speed at or below which 85 percent of the motorists drive on a given road when unaffected by slower traffic or poor weather.” This should be the speed “that most motorists on that road consider safe and reasonable under ideal conditions.”

It’s just about time to increase the speed limits. The current highway speed limit is 55 or 60 mph, in some areas 65 mph; yet, drivers are generally doing 5-10 mph more. Sometimes they drive even faster. From my experience, police usually let drivers get away with 5-10 mph speeding. The reason is quite simple:

Research has shown that the posted speed limit has little effect on the speeds at which most motorists drive. . . . Speed limits significantly lower than the 85th percentile speed are ignored by many drivers and difficult to enforce.

So if I drive faster, I may help increase the speed limit, I guess. ;-)

Přestože bylo zasaženo několik velkých měst (například New York, Detroit, Cleveland, Toronto), v televizi byly obrázky pouze z New Yorku. Reportéři už nevěděli, o čem informovat (těch nových informací zase až tak moc nebylo) a tak se třeba ve Washingtonu postavili na rušnou ulici a ptali se okolojdoucích, co si o tom myslí. Anebo v rozhovoru s Hillary Clinton, senátorkou za stát New York, se jí reportér zeptal, jak si myslí, že bude opět nastartována atomová elektrárna, která musela být zastavena kvůli výpadku proudu. Opravdu inteligentní otázka.

Jedno je prý jisté: nešlo o „klasický“ teroristický útok. Někteří se ale ptají, jestli to náhodou není práce záměrně vyslaného počítačového viru (ačkoliv oficiální místa vehementně popírají, že šlo o jakýkoliv druh terorismu).

P.S.: ABC tomu už dala jméno – Výpadek roku 2003. Je skoro jedenáct večer. A přenos stále běží a běží a běží...

Moreover, although several major cities were hit by the blackout (for example, New York, Detroit, Cleveland, Toronto), they showed only New York on TV. The reporters struggled to say anything (there was little new information) so they reported, for example, from a busy street in downtown Washington, DC, asking passers-by for their opinion. Another reporter asked Senator Clinton in an interview how she thought a nuclear power plant would be restarted after it was necessary to close it down because of the power outage. Good question, sir!

Everyone seems to agree this was not a “classical” terrorist attack. However, some wonder if this could be a deliberately launched computer virus (although the authorities deny it was an act of terrorism at all).

P.S.: ABC has already gave a name to it – Blackout of 2003. It’s almost eleven evening. And the live coverage is going and going and going...

V Ravenně ve státě Ohio teď stojí před soudem mladá 29-letá matka, která kojila svoji sedmiměsíční dceru a přitom pokračovala v jízdě po dálnici. Nejlepší na celé záležitosti je její přiznání. Kojila v autě, protože jí to řekl manžel. Ačkoliv se zastavila na odpočívadle, kde svoji dceru řádně nakrmila, dcerka se dožadovala nášupu poté, co opět vyrazily na cestu. A tak zavolala manželovi, který jí řekl, ať malou nakrmí při jízdě. Otázkou zůstává, co je větší hloupost: kojit při řízení auta na dálnici, anebo volat manželovi a poslechnout jeho radu?

Dodatek: Soud matku neshledal vinnou z přestupku ohrožování dítěte, ale uznal ji vinnou z přestupků porušení zákona vyžadujícího použití dětské bezpečnostní sedačky, řízení bez řidičského průkazu a útěku před policií.

A na podobné téma ještě jednou. Tentokrát jde o soutěž. Soutěž v hromadném kojení, kde jsou všechny chvaty povoleny. S nápadem tentokrát nepřišli v USA, ale v australském Sydney v roce 1999. Soutěž spočívá ve shromáždění co největšího počtu matek, které spolu hromadně odkojí svá nemluvňata. V kalifornském Berkeley se nápad ujal a od té doby soutěží Berkeley a Sydney o prvenství v této velmi netradiční soutěži. Minulou sobotu se v Berkeley shromáždilo téměř 700 maminek, zatímco Sydney dalo dohromady chabých 48. Přidá se některé české nebo slovenské město? ;-)

Celá soutěž má ovšem hlubší význam. Jakožto součást Světového týdne kojení bylo cílem této soutěže „podpořit a propagovat kojení“.

A 29-year-old woman is on trial in Ravenna, Ohio, for breast-feeding her 7-month-old daughter while driving on the Ohio Turnpike. Her confession is the best part of the whole story. She was breast-feeding because her husband told her to. Although she stopped at a rest stop, where she properly fed her baby, her daughter wanted a second helping after they continued on their way. The mom then called her husband who told her to nurse while driving. There is one question remaining: what was more stupid – brest-feeding while driving on the turnpike or call the husband and listen to his advice?

Update: The mother was found not guilty of child endangerment but convicted of violating child-restraint laws, driving without a valid driver's license and fleeing police. What was she thinking, anyway?

Here is one more story with a similar topic. This time it's about a competition. A competition in mass breast-feeding, no holds barred. This time, the idea originated in Sydney in Australia in 1999. It is a challenge to gather the most moms to breast-feed en masse. They liked the idea in Berkeley, California, and the two cities have been competing since. Last Saturday, nearly 700 moms gathered in Berkeley, while Sydney mustered only 48 contenders. Is there any Czech or Slovak city willing to challenge the record? ;-)

However, the competition has actually a deeper meaning. As a part of World Breast-Feeding Week, the competition's main purpose was "to support and promote breast-feeding."

MOSKVA – Ruští muslimové zadržení v Afghanistánu během války proti Talibánu a později izolovaní na americké základně v Guantánamu na Kubě požádali, aby nebyli vydáni do Ruska. „Můj syn mi psal a řekl mi, že si žije lépe než v jakémkoliv ruském vězení,“ vysvětlila tisku Amina Jasanova, matka jednoho z vězňů.

Nina Adžieva, matka Rasula Kudajeva, dodala, že žádala vládu USA, aby jejího syna neposílala zpět do Ruska, protože má strach, že ve své zemi nebude mít spravedlivý soud a bude „mučen anebo zavražděn“.

Ti, kteří USA obviňují z nelidského zacházení s vězni, by si to měli pamatovat.

MOSCOW – The Russian Muslims detained in Afghanistan during the war against Taliban and later secluded on the U.S. base in Guantanamo, Cuba, have asked not to be extradited to Russia. “My son wrote me and told me that he lives better than in any Russian prison,” explained Amina Yasanova, mother of one of the prisoners, to the press.

Nina Adzhieva, mother of Rasul Kudaev, added she requested the U.S. government not to send her son to Russia because she feared he would not have a just trial in his country and would be “tortured or assassinated”.

Those charging the US with inhumane treatment of prisoners should take note.