Když si čtete všechny ty novinové zprávy z Iráku plné deprese a zmaru, tak byste si mohli myslet, že všichni Iráčané nenávidí Američany (a další jednotky koalice v Iráku) a přejí jim jen to nejhorší. A pak se v The Washington Post objeví článek a všechno je najednou popsáno v reálnějším světle.
Před devíti lety, noc předtím než mu doktoři usekli pravou ruku, napsal Nazár Džoudi ve vězení Abu Ghrajb dopis své manželce. Byla to poslední věc, kterou svojí pravou rukou vykonal, rukou, která měla být podle příkazů Saddáma Husajna metodicky odstraněna jako trest za zločin obchodování v amerických dolarech.
...
Lékaři a prostetici [v USA], dojatí osudem Džoudiho a dalších šesti Iráckých obchodníků, jejichž pravé ruce byly amputovány v Abu Ghrajb, každého z nich vybavili „bionickými“ rukami v hodnotě 50 000 dolarů. Černé kříže, které byly každému z mužů vytetovány do čela jako znamení kriminálníků, byly před několika týdny odstraněny plastickým chirurgem z Houstonu. Všechny úkony a výrobky byly poskytnuty bezplatně jako dar.
Zatímco se zdá, že odpor k Američanům v Iráku roste každým dnem, těchto sedm Iráčanů neskrývá svoji vděčnost nejenom za svoje nové ruce, ale i za roli USA při ukončení, jak říkají, „hrůzovlády“, která si vyžádala životy 2,5 miliónu jejich krajanů.
„Řekněte Američanům, co jim všichni Iráčané chtějí říct,“ řekl Salah Zinad. „Řekněte jim: Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme.“
Ani ostatních šest Iráčanů nešetřilo citovými výlevy, jejich dík nezakalen současným skandálem se zneužíváním vězňů v Abu Ghrajb na předměstí Bagdádu, ani jinými potížemi s okupací v Iráku.
„V Iráku máme svobodu. Teď říkáme cokoliv chceme,“ řekl Zinad. „Za Saddáma jsme šeptali.“
Těchto sedm Iráčanů v nedávných rozhovorech projevilo neutuchající důvěru v budoucnost Iráku a americkou roli v ní.
Zinad o zneužívání vězňů: „Někteří američtí vojáci jsou problémem. Ne všichni Američani. Ti Američani, kteří to udělali, budou potrestáni. Za Saddáma bylo podobné zneužívání odměňováno a chváleno. Iráčané chápou ten rozdíl.“
Kasim Kadhim o Američanech, kteří si myslí, že invaze Iráku byla chybou: „Myslím, že tito lidé se mýlí, protože Alláh říká, že všichni lidé jsou bratři. Musíme si navzájem pomoci, jestliže máme problém. ... Jak to uděláme, jestliže nám nikdo nepomůže?“
Basim Al Fadhly o tom, proč je mnoho Iráčanů rozčilených: „Mají dobré důvody se rozčilovat. Udělalo se hodně chyb kvůli kulturním rozdílům. Irák ještě stále není země jako USA. 35 let jsme žili pod Saddámem. Ale to neznamená, že Iráčané nechtějí demokracii. Lidem se líbí svoboda, ale se svobodou potřebujete život.“
Přesně tak, těchto sedm iráckých mužů je rádo, že Američané přišli do Iráku. Chápou to, co týpci, kteří jsou proti Bushovi, nechápou (anebo spíš nechtějí pochopit?): Irák je na dobré cestě stát se lepším místem, a to nikoliv díky protiválečným demonstrantům po celém světě. |
Reading all the doom and gloom newspaper reports from Iraq, one would think all Iraqis hate Americans (and other coalition forces in Iraq) and wish them the worst. And then there is an article in The Washington Post and everything is suddenly depicted in a more real light.
Nine years ago in Abu Ghraib prison, on the night before doctors were to cut off his right hand, Nazaar Joudi wrote a letter to his wife. It was the final act he was to perform with the hand, which was to be methodically removed on Saddam Hussein's orders as punishment for the crime of doing business in American dollars.
...
[U.S.] Doctors and prosthetists moved by the plight of Joudi and six other Iraqi merchants whose right hands were amputated at Abu Ghraib finished fitting each of the men with ,000 "bionic" hands. Black tattoos of crosses that had been carved into the men's foreheads to label them criminals were removed by a Houston plastic surgeon a few weeks earlier. All the services and products were donated.
As resentment of Americans in Iraq seems to swell each day, these seven Iraqis are unabashed in their gratitude, not just for their new hands, but for the U.S. role in ending what they call the "reign of horror" that claimed the lives of as many as 2.5 million of their countrymen.
"Tell the American people what all Iraqis want to tell to them," Salah Zinad said. "Tell them: Thank you. Thank you. Thank you. Thank you. Thank you. Thank you. Thank you."
The other six Iraqis were equally effusive, their appreciation undimmed by the current prisoner abuse scandal at Abu Ghraib, outside Baghdad, and other occupation worries back home.
"We have freedom in Iraq. Now we say anything we want," Zinad said. "Under Saddam we whispered."
In recent interviews, the seven Iraqis were unflagging in their confidence about Iraq's future and the U.S. role in it.
Zinad on the prisoner abuse: "Some American soldiers are a problem. Not all Americans. These Americans who did this will be punished. Under Saddam, such abuses were rewarded and praised. Iraqis understand the difference."
Qasim Kadhim on Americans who think the invasion of Iraq was a mistake: "I think those people have made a mistake, because under Allah, all people are brothers. We must help each other if we have a problem. . . . How do we do it if nobody helps us?"
Basim Al Fadhly on why many Iraqis are angry: "They have good reasons to be angry. There have been many mistakes because of cultural differences. Iraq is not a country like America yet. We were 35 years under Saddam. But that does not mean Iraqis don't want democracy. People like freedom, but with freedom you need life."
That’s right, these seven Iraqi men are happy the Americans came to Iraq. They understand what the anti-Bush types don’t understand (or rather don’t want to understand?): Iraq is on its way to become a better place, and no thanks to the anti-war protesters all over the world. |
