Plastikové karty se šíří i v Česku
V Česku se stále více platí malými plastovými kartičkami, neboli platebními a kreditními kartami. Tedy, zatím spíš jen těmi platebními. Což mě přimělo k malému ohlédnutí za mojí první zkušeností s bankami v USA, a k malému srovnání bankovních služeb (lépe řečeno, srovnání nechám na čtenářích).
Když jsem přijel v září 1999 jako student do Washingtonu, bylo mojí první starostí, kam uložit ty zelené papírky, které jsem si s sebou přivezl. Na radu známých jsem vyrazil do pobočky jedné banky, abych si založil účet. Neznaje místních zvyků, vyzpovídal jsem nejdříve již zasvěcené kolegy, abych věděl, co mám vlastně v bance chtít. Nebylo to zase až tak složité – jeden "checking account" to vyřešil. Checking je odvozeno od check, neboli šek.
Američani vesměs používají tři druhy placení: hotově, šekem a kartou. Jak jsem zjistil, placení v hotovosti pomalu upadá, i když jsou pochopitelně místa, kde to bez mincí a bankovek prostě nejde. O kartách jsem něco málo věděl, ale šek, to pro mě byla naprostá novinka. Nejdřív jsem byl k šekům dost skeptický, ale posléze jsem zjistil, že je to vlastně náramná věc – nemusíte s sebou nosit spoustu hotovosti, a přesto když potřebujete koupit něco většího, není to vůbec problém. Šekem se dá většinou platit i tam, kde s kartou nepochodíte (například při placení nájmu). Navíc, ukradne-li vám někdo šekovou knížku, je mu stejně na nic, jelikož každý šek musíte před placením podepsat. Což jistě platí i pro placení kartou, ovšem jak jsem si všiml tady v USA, podpis na šeku prodávající kontroluje pozorněji, než podpis na účtence při placení kartou.
Pokud jde o karty, jejich výhody jsou mnohé, ovšem jsou snáze zneužitelné, pokud o ně přijdete. Což se mi, bohužel, stalo. Během zhruba hodiny od ukradení mých karet do doby, než jsem jejich krádež nahlásil své bance, aby je blokovala, se neznámému pobertovi povedlo „nakoupit“ za celkem asi 300 dolarů. Ačkoliv platební karta má svůj PIN kód, stejně to nebylo nic platné, protože zároveň funguje prakticky stejně jako kreditní karta, na podpis. Musím ale pochválit americký bankovní systém – já jsem nepřišel ani o jeden cent, protože banka všechny nepovolené transakce stornovala a v případě mé platební karty vrátila odčerpané finance na můj účet.
Pár slov k bankovním poplatkům. Za vedení účtu neplatím nic. Vystavení platební karty je zdarma (VISA kartu jsem dokonce dostal okamžitě po založení účtu, aniž by se mě někdo na něco ptal). Za platbu šekem neplatím nic. Nákup platební kartou mě také nic nestojí (tedy, jen to co utratím samozřejmě). Výběr z bankomatu mé banky je zdarma. (Výběr z bankomatů jiných bank stojí asi 1,50 dolaru za transakci, ale jelikož bankomat mé banky je téměř na každém rohu, tak mě to celkem netrápí.) A abych nezapomněl, měsíční výpisy mám také zdarma. Co víc bych mohl chtít?
S kreditní kartou je situace následující: není vázána k žádnému účtu (neboli nemusím mít žádnou minimální částku na účtu nebo něco podobného); mám 28 dní na splacení svého kreditu za uplynulý měsíc (tedy to, co koupím třeba v červnu, platím až na konci července); pokud zaplatím celý svůj měsíční dluh, nejsou účtovány žádné poplatky. Běda ale, opozdím-li se! Pak mi kreditní společnost napaří pokutu 25 dolarů a okamžitě se můj dluh začíná úročit zhruba 19% ročně, což je v USA opravdu závratná částka (například běžné půjčky mají okolo 7-8% úročení).
Karty jsem si prostě oblíbil. Snadnost placení, přehled o každé transakci, možnost platit kartou kdekoliv (i v cizině) je prostě k nezaplacení. ;-)
V Česku jsme tedy přeskočili fázi šekových knížek a hned se orientujeme na karty. K tomu říkám: jen houšť. S kartou (ať už platební nebo kreditní) se v současnosti pomalu nelze obejít. Jejich používání je navíc výhodnější jak pro kupující, tak pro prodávající. Jaké máte zkušenosti s kartami vy? Používáte je často, občas nebo vůbec?