O klimatizaci
Za parných letních dní je klimatizace moc dobrá věc. Ale nic se nemá přehánět. Když totiž jdete ven, abyste se ohřáli, tak něco zjevně není v pořádku.
Tady ve Washingtonu je klimatizace prakticky nezbytná. Letní vedro a dusno je občas skutečně k nevydržení. Jenže Američani jdou většinou do extrému: v kancelářích a bytech si naklimatizují teploty, které vyvolávají představu třeba takového Finska v zimě. A pokud nemáte přístup k regulaci teploty, pak skutečně nezbývá nic jiného, než a) jít se ohřát ven anebo b) obléct se co nejtepleji (jaký paradox, v létě chodit v dlouhých kalhotech a teplých ponožkách!). Ještě je možnost c) dát si teplou sprchu.
Ještě horší ale je, když jdete například do obchodu. Venku vedro, překročíte práh obchodu a málem vás na místě zmrazí studená vlna zevnitř. Pak vás čeká něco podobného na cestě ven: vlna tepla zvenku vás na chvíli připraví o dech. Pro jedince náchylné k rýmě to je opravdu lahůdka (o tom jsem se už párkrát sám přesvědčil).
Když si ale vzpomenu, jak se „klimatizovalo“ u nás doma (otevřené balkonové dveře na protilehlých koncích bytu, zatímco jsme doufali, že aspoň mírný průvan proběhne našimi pokoji – doufání často marné), tak bych zřejmě neměnil. Jen kdybych si mohl nastavit tu teplotu podle svého… A tak se jdu ohřát ven – jdu si zaběhat.