Argumenty Fouada Ajamiho se mi líbí, nejen protože je opravdový odborník (především na Blízký východ), ale také protože jsem měl možnost chodit na jeden z jeho seminářů na School of Advanced International Studies ve Washingtonu, kde je profesorem. Přečtěte si tedy celý článek, pokud můžete. A pokud nemůžete, tady je několik úryvků, které se mi zdály být zajímavé.

Pracovníci firem na průzkum veřejného mínění hlásí celosvětový růst anti-amerikanismu. Z toho vyvozují, že Spojené státy svým arogantním unilateralismem promarnily světové sympatie po teroristických útocích z 11. září. Po pravdě řečeno, nikdy neexistovaly sympatie, které by se mohly promarnit. Anti-amerikanismus už byl hluboce zakořeněn ve světovém povědomí – odpor proti národu, který přináší modernismus těm, kteří ho chtějí ale zároveň se ho bojí a pohrdají jím. ...

Svět se ohrazuje proti USA, ale současně vítá jejich ochranu, jejich drby a jejich módnost. Nalaďte si nějaké talk show na pronikavě protiamerické satelitní stanici Al-Džazíra a na televizní obrazovce spatříte parodii amerických způsobů a technických postupů. Reportér v neprůstřelné vestě, neuctivý a chladnokrevný na pozadí Kábulu či Bagdádu, si půjčuje formu dovedenou k dokonalosti v zemi, jejíž hříchy a pošetilosti tento reportér přišel zdokumentovat.

Fouad Ajami také zmiňuje šejky z Kataru a bohaté Saudy, jejichž děti získaly vzdělání právě v té zemi, jíž oni tak otevřeně pohrdají. Zdá se, že to, co USA nabízejí, není nakonec až tak „morálně zkažené“.

Firmy zkoumající veřejné mínění se honosily tabulkami, aby zlegitimizovali lidovou legendu: Nejsou to Američané, koho lidé v zahraničí nenávidí, ale jsou to Spojené státy! Přesto to byli Američané, kteří podlehli 11. září terorismu, a jsou to Američani a jejich činy, a druh sociálního a politického pořádku, který udržují, o kterých se vyprávějí špinavé zkazky v Karáčí a Aténách a Káhiře a Paříži. Nemůžete hlásat laskavost k Američanům a zároveň přisuzovat ty nejtemnější pohnutky jejich domovině. ...

Úvod zprávy Pewova výzkumného centra pro lidi a tisk udává tón celé studii. Tvrdí, že válka v Iráku „rozšířila propast mezi Američany a lidmi ze západní Evropy“ a „dále popudila muslimský svět“. Závěry jsou jasné: Spojené státy na tom byly lépe před Bushovým „unilateralismem“. Spojené státy na sebe tento anti-amerikanismus ve své pýše přivolaly. To je [odpovídající] politické použití tohoto nového průzkumu.

Jenže toto smýšlení již dlouho převládalo v Jordánsku, Egyptě a Francii. Během 90. let v Egyptě nikdo neřekl dobré slovo o Spojených státech. ...

Jo, a nezapomeňte na rozčilující pobožnost Spojených států. Anebo to je ve skutečnosti nedostatek náboženských hodnot, který činí tuto zemi tak špatnou?

Pro Evropany, a především pro Francouze, kteří jsou okouzleni svým sekularismem, jsou Spojené státy příliš náboženské, až je to téměř trapné, jejich kultura prosáklá posvátným symbolismem. V islámském světě je toto břímě přesně opačné: zde Spojené státy budí pohoršení u osoby oddané islámu, jejich poselství není ničím menším než urážkou zbožných a pokušením pro snadno oklamatelnou a vnímavou mládež. Podle červnového průzkumu BBC označilo 78 procent Francouzů Spojené státy jako „náboženskou“ zemi, zatímco pouhých 10 procent Jordánců přiřklo USA stejnou nálepku. Náboženská země pro bezvěrce, neznabožská země pro zbožné – tak vidí USA v jiných zemích.

Jak Fouad Ajami poznamenává, ti, kdož jsou přesvědčeni o tom, že USA jsou zdrojem všeho zla, nebudou naslouchat důkazům svědčícím, že nemají pravdu. Faktem zůstává, že pokud by v jedinečné pozici USA byla jiná země, pak by se světem šířily vlny odporu proti této jiné zemi. Což ovšem neznamená, že anti-amerikanismus má své opodstatnění.

I like Fouad Ajami’s arguments not only because he is a great scholar (of Middle East in particular), but also because I had the opportunity to take one of his seminars at the School of Advanced International Studies in Washington where he is a professor. So read the whole thing, if you can. If you can’t, here are some parts I found interesting.

Pollsters report rising anti-Americanism worldwide. The United States, they imply, squandered global sympathy after the September 11 terrorist attacks through its arrogant unilateralism. In truth, there was never any sympathy to squander. Anti-Americanism was already entrenched in the world's psyche—a backlash against a nation that comes bearing modernism to those who want it but who also fear and despise it. ...

The world rails against the United States, yet embraces its protection, its gossip, and its hipness. Tune into a talk show on the stridently anti-American satellite channel Al-Jazeera, and you'll behold a parody of American ways and techniques unfolding on the television screen. That reporter in the flak jacket, irreverent and cool against the Kabul or Baghdad background, borrows a form perfected in the country whose sins and follies that reporter has come to chronicle.

Fouad Ajami also mentions Qatari sheiks and wealthy Saudis whose children were educated in the very country they so openly despise. It seems that what the US can offer is not so “morally corrupt”, after all.

The pollsters have flaunted spreadsheets to legitimize a popular legend: It is not Americans that people abroad hate, but the United States! Yet it was Americans who fell to terrorism on September 11, 2001, and it is of Americans and their deeds, and the kind of social and political order they maintain, that sordid tales are told in Karachi and Athens and Cairo and Paris. You can't profess kindness toward Americans while attributing the darkest of motives to their homeland. ...

The introduction of the Pew report sets the tone for the entire study. The war in Iraq, it argues,"has widened the rift between Americans and Western Europeans" and "further inflamed the Muslim world." The implications are clear: The United States was better off before Bush's "unilateralism." The United States, in its hubris, summoned up this anti-Americanism. Those are the political usages of this new survey.

But these sentiments have long prevailed in Jordan, Egypt, and France. During the 1990s, no one said good things about the United States in Egypt. ...

Oh, and don’t forget the disturbing religiousness of the United States. Or is it actually the lack of religious values that makes the country so evil?

To the Europeans, and to the French in particular, who are enamored of their laïcisme (secularism), the United States is unduly religious, almost embarrassingly so, its culture suffused with sacred symbolism. In the Islamic world, the burden is precisely the opposite: There, the United States scandalizes the devout, its message represents nothing short of an affront to the pious and a temptation to the gullible and the impressionable young. According to the June BBC survey, 78 percent of French polled identified the United States as a "religious" country, while only 10 percent of Jordanians endowed it with that label. Religious to the secularists, faithless to the devout— such is the way the United States is seen in foreign lands.

As Fouad Ajami observes, those who are convinced the United States is the source of all evil will not listen to arguments proving them wrong. The fact is, were it not the United States but another country in its unique position, there would be waves of anti-“that-other-country”-ism spreading around the world. Which doesn’t mean, however, that anti-americanism is warranted.

Ačkoliv jsem se vrátil už minulou středu, nějakou chvíli mi trvalo přizpůsobit se „normálnímu“ rozvrhu probuzení se – odchodu do práce – návratu domů – odchodu do postele. A o víkendu jsem toho moc nedělal kvůli jedné slavnostní události. Počínaje dneškem jsem ale připraven na další blogování. Vy taky? :-)

Although I came back last Wednesday, it took me some time to adjust to the “regular” schedule of waking up – going to the office – coming home – going to bed. Plus I did not do much over the weekend because of a certain festive event. But, starting today, I’m ready for more blogging. Are you? :-)

Dýchal velmi ztěžka a během sobotní bohoslužby měl potíže s předříkáváním modliteb. Papežova levá ruka se třásla, což je symptom Parkinsonovy nemoci.

V jednu chvíli přečetl část svého uvítacího projevu dvakrát a během kázání přestal číst úplně. Jeden z kardinálů musel dočíst za něj.

Je v tom něco téměř zvráceného (a rozhodně uvádějícího do rozpaků), když musíte sledovat papežovy potíže s chůzí a mluvením. (Fotka papeže doprovázející článek CNN to jen dokazuje.) Co je cílem tohoto cvičení? Je to příliš, chtít aby ho nechali v klidu dožít? Myslím, že je na čase, aby katolická církev zvážila změnit pravidlo, podle kterého zůstává papež ve svém úřadu až do smrti. Ale co já o tom vím: vždyť ani nejsem katolík.

His breathing was labored, and he had difficulty pronouncing the prayers during Saturday's service. The pope's left hand trembled, a symptom of Parkinson's disease.

At one point, he read a portion of his welcoming remarks twice, and, during the homily, he stopped reading altogether. A cardinal completed the reading for him.

There is something almost perverse (and definitely embarrassing) in having to watch the pope’s difficulties walking and talking. (The picture of the pope illustrating the CNN article proves the point.) What is the point of this exercise? Is it too much to ask to let him live the rest of his life in peace? I think it’s time for the Catholic Church to consider changing the rule of keeping the pope in office until his death. But what do I know: I’m not a Catholic, after all.

Palestinský Hamas, zodpovědný za řadu atentátů na Blízkém východě, stihla rána. Evropská unie podle diplomatů souhlasí se zařazením politického křídla tohoto hnutí [sic!] na seznam zakázaných teroristických organizací. Rozhodnutí umožní zmrazit účty křídla a pohnat řadu členů Hamasu před soud.

Jenom bych rád věděl, co přesvědčilo váhavou Unii přijmout pozici Izraele a USA, co se Hamasu týče. (Navíc ve výroční den útoků z 11. září 2001.) Pozitivní je, že se EU k tomuto kroku odhodlala.

The Palestinian Hamas who is responsible for a number of bombings in the Middle East has been struck by an [unexpected] blow. According to diplomats, the European Union agreed to put the political wing of this movement [sic!] on its list of banned terrorist organizations. The decision will allow to freeze the wing's accounts and prosecute many Hamas's members.

I just wonder what persuaded the reluctant Union to accept Israel's and U.S. position on Hamas. (On the anniversary of 9/11, no less.) It's good the EU made this decision after all.

Tento den přede dvěmi lety jsem šel jako obvykle do práce. Autobus, který nás měl zavézt na metro k Pentagonu, nejel po své obvyklé trase. Někdo v autobuse poslouchal rádio na svém walkmanu a tak všem řekl, že do Pentagonu a Světového obchodního centra narazila letadla.

Když jsme se konečně dostali na stanici metra (nikoliv u Pentagonu), proud lidí směřoval ven z metra, nikoliv dovnitř. Centrum Washingtonu zažívalo jednu z nejhorších dopravních zácp ve své historii. Bylo rychlejší jít pěšky, než jet autem.

V práci jsem si přečetl zprávy online, abych zjistil, co se vlastně děje. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že tohle je skutečnost. Zkusil jsem zatelefonovat domů, bez úspěchu. Linky byly obsazené. (Povedlo se mi to až později během dne.)

Snímky padajících věží WTC se téměř bez ustání opakovaly na všech televizních stanicích (alespoň tak to vypadalo). A já jsem byl zhrozený, smutný a v obavách z toho, co ještě může následovat.

Možná nechcete číst, co jsem dělal a jak mi bylo 11. září přede dvěmi lety. Ale já si myslím, že je důležité, abychom si všichni pamatovali (a kdo by mohl zapomenout), co jsme ten den dělali a na co jsme mysleli.

A nidky nesmíme zapomenout na oběti tohoto zvěrstva. Cox and Forkum nám je bolestivě připomínají ve své kresbě.

Eda Hlava píše o svém 11. září 2001. Je to velmi zajímavý popis. S jedním odstavcem bych si dovolil nesouhlasit.

Z tohoto pohledu ještě nikdo nedokáže říct, že onoho 11. září 2001 došlo k nějaké události a má to nějaké přímé následky. Dva roky je příliš krátká doba pro zápis do učebnic historie. Jedno je jisté. Svět se ještě nezměnil. A vzhledem k tomu, že nejsme učebnice dějepisu a neznáme následující datum, tak ani netušíme, jestli se mění k lepšímu nebo naopak.

Myslím, že něco se změnilo. Už nejsou žádné „bezpečné“ země. Všichni jsme potenciálními oběťmi dalšího teroristického útoku. A už bychom snad měli vědět, že teroristům se neustupuje. Buď je porazíme my, nebo oni porazí nás.

(Pár odkazů na články o 11. září:
Cox and Forkum: That Day
Esquire: The Falling Man
Hlava.net: Stále živý obraz se jménem Úterý 11.září
Převážně neškodný blog: 11. září 2001 z druhé strany
Little Green Footballs: 9/11 Celebrations in Britain
Aktualizace: Několik dalších odkazů:
Alan K. Henderson sestavil seznam blogů, které napsaly o 11. září
Dissident Frogman zveřejnil jména všech obětí útoků.
The Daily Czech se zamýšlí nad jedním z důvodů útoků.)

On this very day two years ago, I went to my office, as usual. The bus that was supposed to take us to the Pentagon metro station did not follow the regular route. Someone on the bus, listening to a walkman with a radio, told everyone that the Pentagon and the World Trade Center had been hit by planes.

When we finally got to a metro station (not at the Pentagon), the stream of people flowed out of the station, instead of in. Downtown Washington was experiencing the worst traffic jam ever. It was faster to walk then drive.

In my office, I checked the online news sites to find out what was going on. It took me some time to realize that it’s real. I tried to call home, without any success. The lines were busy. (I managed later in the day.)

The images of the falling WTC towers were shown on all TV channels almost endlessly (or at least that’s how it seemed). And I was horrified, saddened, and afraid of what might come next.

You may not want to read what I did and how I felt two years ago on September 11. But I think it’s important we all remember (actually, who could forget?) what we did and what we thought that day.

And we must never forget the victims of this atrocity. Cox and Forkum remind us about them in a poignant cartoon.

Eda Hlava writes about his September 11, 2001. It’s a very interesting account; unfortunately, it’s in Czech only. I will quote just one paragraph, the only one with which I differ.

From this point of view, nobody can say, yet, that an event with any direct consequences happened on September 11, 2001. Two years are too short a time to record anything in history books. One thing is clear. The world has not changed yet. And because we are not history books and we don’t know the next date, so we can’t know if the change is to the better or to the worse.

I think something has actually changed. There are no “safe” countries anymore. We are all potential victims of the next terrorist attack. And we should have learned by now that there is no yielding to terrorists. We either defeat them or they defeat us.

(Some links to 9/11 stories:
Cox and Forkum: That Day
Esquire: The Falling Man
Hlava.net: Stále živý obraz se jménem Úterý 11.září
Převážně neškodný blog: 11. září 2001 z druhé strany
Little Green Footballs: 9/11 Celebrations in Britain
Update: Few more links:
Alan K. Henderson lists several blogs that wrote about 9/11
Dissident Frogman lists by name all the victims of the attacks.
The Daily Czech writes about one of reasons of the attacks.)

Ani nezpozorovali, jak se v 8:46 mihla přes roh zorného pole videokamery bledá skvrnka letadla. Ale kamera, namířená na dvojici mrakodrapů ze sedadla spolucestujícího v autě jedoucím blízko tunelu Brooklyn-Battery v Brooklynu, stále běžela, když letadlo na chvíli zmizelo a když pak ze severní věže začal pomalu stoupat tichý, vlnící se mrak kouře a prachu, jako by záhadně pukla.

Auto, ve kterém seděl pracovník z České republiky natáčející videopohlednici pro známé doma, poté vjelo do tunelu a vyjelo, k hrůze tří mužů sedících uvnitř, téměř přímo pod nyní hořícím mrakodrapem.

Kamera, namířená vzhůru, přiblížila a zase oddálila obraz, a pak se zaměřila, za vzdáleného rachotu přecházejícího do pronikavého ječivého zvuku, na hrůzostrašný obraz druhého letadla, jak proletělo jako nějaký děsivý dravec téměř přímo nad jejich hlavami, prudce se naklonilo a narazilo do jižní věže.

Pavel Hlava si teprve po dvou týdnech uvědomil, že na video zaznamenal i první letadlo. Ani potom ale Pavlu Hlavovi, který skoro vůbec nemluví anglicky, nedošlo, že má jednu z nejvzácnějších nahrávek katastrofy ve Světovém obchodním centru. Jeho videonahrávka je jediné známé video zachycující obě letadla při nárazu, a teprve druhý obrázek ukazující první útok.

Na části videa (lépe řečeno na statické obrázky z videonahrávky) se můžete podívat na webu New York Times. Je to mrazivá připomínka, že po světě stále běhá slušný počet fanatiků, kteří nás chtějí zničit. A „námi“ myslím celý demokratický svět. A ano, řekl bych, že to zahrnuje i Francii.

(Přes: Little Green Footballs)

They did not even see the pale fleck of the airplane streak across the corner of the video camera's field of view at 8:46 a.m. But the camera, pointed at the twin towers from the passenger seat of an S.U.V. in Brooklyn near the Brooklyn-Battery Tunnel, kept rolling when the plane disappeared for an instant and then a silent, billowing cloud of smoke and dust slowly emerged from the north tower, as if it had sprung a mysterious kind of leak.

The S.U.V., carrying an immigrant worker from the Czech Republic who was making a video postcard to send home, then entered the mouth of the tunnel and emerged, to the shock of the three men inside the vehicle, nearly at the foot of the now burning tower.

The camera, pointed upward, zoomed in and out, and then, with a roar in the background that built to a piercing screech, it locked on the terrifying image of the second plane as it soared, like some awful bird of prey, almost straight overhead, banking steeply, and blasted into the south tower.

It was not until almost two weeks later that the worker, Pavel Hlava, even realized that he had captured the first plane on video. Even then, Mr. Hlava, who speaks almost no English, did not realize that he had some of the rarest footage collected of the World Trade Center disaster. His is the only videotape known to have recorded both planes on impact, and only the second image of any kind showing the first strike.

You can also see parts of the video itself (or rather some stills from the videotape) on the New York Times web site. It’s a chilling reminder that there are still number of fanatics out there who want us destroyed. And by “us” I mean all democratic world. And, yes, I would say that includes France as well.

(Via: Little Green Footballs)

Takové jsou zvyky Francie. Mluvíme o zemi, která trvá na své „výjimečnosti“, což je pravda pouze v tom smyslu, že ve skutečnosti odpovídá každé své karikatuře: domýšlivá, zbabělá, intrikářská, intelektuálně povrchní, klamající sama sebe, politicky a sociálně zkorumpovaná, s nízkými morálními standardy (pokud zrovna nesoudí zbytek světa), v podstatě antiamerická a hluboce antisemitská.

Ale to jsem ještě neuvedl všechno.

Je to země, kde vloni každý pátý volič – neboli 5,8 miliónu lidí – hlasoval pro popírače Holocaustu. Je to země, kde Státní rada nedávno rozhodla, že Maurice Papon, představitel režimu z Vichy, jenž posílal Židy do Osvětimi po tisících před tím, než se dostal k lukrativnějším nabídkám ve francouzské Páté republice, dostane zpět svůj důchod po odpykání si dvouletého vězení. Je to země, která se začátkem letošního roku sjednotila jako jeden muž, aby se postavila proti svržení Saddáma Husajna, a která jásá nad každým americkým nezdarem. Je to země, která se snaží získat vedoucí pozici v Evropské Unii, jejíž pravidla běžně nemíní dodržovat. Je to země, která usiluje o spojeneství s Ruskem, Čínou a jinými polodiktaturami a diktaturami, aby tím pak mohla dráždit Washington a jeho „jednoduchého“ prezidenta. Je to země, ve které prezident, premiér, ministr zdravotnictví a náměstek pro veřejné zdravotnictví byli všichni na dovolené, když došlo ke katastrofě [v souvislosti s úmrtími následkem veder].

Čtěte dál, je tam toho víc.

Such are the customs of France. We are talking about a country that insists on its "exception," which is only true in the sense that it actually conforms to every caricature about it: vain, cowardly, conniving, intellectually superficial, self-deceiving, politically and socially corrupt, with low moral standards (except when it comes to standing in judgment over the rest of the world), fundamentally anti-American and pervasively anti-Semitic.

But I understate.

This is country where last year one in five voters – that is, 5.8 million people – gave their ballot to a Holocaust denier. This is a country where the Council of State recently ruled that Maurice Papon, the Vichy official who deported Jews to Auschwitz by the thousands before going on to bigger and better things in the Fifth Republic, just had his pension reinstated after serving a two-year jail sentence. This is a country that earlier this year united as one to oppose the overthrow of Saddam Hussein, and cheers at every American setback. This is a country that seeks the leadership of a European Union whose rules it routinely flouts. This is a country that aspires to an alliance with Russia, China and other semi- or full-fledged dictatorships so that it can stick it in the eye of Washington and its "simplistic" president. This is a country in which the president, the prime minister, the minister of health, and the director general of health all were on vacation when a public-health catastrophe occurred.

Read on, there is more.

Ministerstvo školství Palestinské samosprávy zakázalo školám vyvěšovat na stěnách plakáty „mučedníků“ zabitých při násilnostech v uplynulých třech letech. Pohrozilo zároveň potrestat každého, kdo toto nařízení neuposlechne.

Ministerstvo také vydalo instrukce, které školákům zakazují účastnit se demonstrací nebo jiných aktivit souvisejících se současným násilím, včetně kreslením grafiti na zdech.

Zakázány byly i politické aktivity ve školních budovách a žákům, kteří nová nařízení poruší, hrozí vyloučení ze školy, varovalo ministerstvo.

Vypadá to jako slibný začátek; otázkou ale zůstává, jak nekompromisně bude ministerstvo kontrolovat a trestat porušení těchto nařízení.

The Palestinian Authority Education Ministry has banned schools from hanging on their walls posters of "martyrs" killed in the violence over the past three years, threatening to punish anyone who defies the order.

The ministry has also issued instructions banning schoolchildren from participating in demonstrations or any other activities related to the current violence, including painting graffiti on walls.

Political activities inside the premises of schools have also been prohibited and pupils who violate the new regulations face being dismissed from their schools, the ministry warned.

It looks like a promising beginning; it remains to be seen how uncompromising the Ministry will be in controlling and enforcing violations of these orders.

Neříkám, že rodiny francouzských obětí by se s touto částkou měly spokojit, ale je to francouzská vláda, která z jakéhokoliv důvodu nebyla schopná dosáhnout lepších podmínek. A když teď Američani získali mnohem štědřejší odškodnění, francouzská vláda chce z Libye vydobýt víc peněz tím, že pohrozí vetováním britské rezoluce v Radě bezpečnosti. Možná to bude fungovat: Libye „by byla připravena zvýšit částku, kdyby francouzský prezident Jacques Chirac zavolal Kaddáfímu a zaručil se, že Francie podpoří, anebo alespoň nebude blokovat, ukončení sankcí OSN.“

Tato pozice ale nevylepší politickou pověst Francie. Tentokrát může odcizit její přátele mezi arabskými zeměmi, a to se nezmiňuju o evropských firmách, které jsou celé žhavé do obchodování s Libyí. Ačkoliv nejsem přesvědčen, že se Libye stala „hodnou“ zemí, udělala kroky správným směrem. To je taky důvod, proč USA bude nadále uplatňovat své vlastní sankce, zatímco umožní ukončení sankcí OSN. Francouzská uraženecká pozice zemi jenom zavádí do pasti – ať už bude konečný výsledek jakýkoliv, Francie nebude vítězem.

I’m not saying the French victims’ families should be OK with this amount, but it’s the French government which was, for whatever reason, unable to reach a better deal. And now, when the Americans got much more generous compensation, the French government wants to extract more money from Libya by threatening to veto the British resolution in the Security Council. It may actually work: the Libyan authorities “would be ready to increase the sum if French President Jacques Chirac called Gaddafi and pledged France would back, or at least not block, an end to U.N. sanctions.”

This position will, however, not improve France’s political reputation. This time it may alienate its friends in the Arab world, not mentioning the European companies that are eager to do business with Libya. Although I’m not convinced Libya has become a “nice” country, it has made some steps in the right direction. That’s why the USA will keep its own sanctions, while letting the UN ones be called off. The French childish position is just leading the country into a trap – whatever is the final result, France is not going to be a winner.