Proč v Bílém domě nemají rádi českého prezidenta

Dnešní iDnes.cz publikovala článek o napjatých vztazích mezi českým a americkým prezidentem. V podobném duchu jsem psal už 16. července. Čekal jsem, že se tohoto tématu některé české periodikum chytne, jenom to trvalo trochu déle, než jsem si myslel.

Celá cesta premiéra Špidly do USA před dvěmi týdny byla připravená tak, aby bylo prezidentovi Klausovi názorně předvedeno, že v diplomatické sféře je nutné vážit každé slovo. Kritika hraničící s osobní urážkou je nepřípustná. Je pravda, že celý spor je spíše mezi americkým velvyslancem v Praze Craigem Stapletonem a prezidentem Klausem, to ovšem na věci nic nemění.

Craig Stapleton totiž není ledajaký velvyslanec. Naopak, má u George Bushe dveře otevřené. Důvody jsou dva: jednak významně finančně přispěl do Bushovy prezidentské kampaně a jednak je spřízněn s rodinou George Bushe. Manželka Craiga Stapletona je Bushovou sestřenicí. Dostat se do osobního sporu s příbuzným amerického prezidenta není nejlepší vstupenkou do Bílého domu. Zvlášť když ten příbuzný je zároveň americkým velvyslancem v Česku.

Byli jsme tři

Bývalý irácký diktátor Saddám Husajn potvrzuje smrt svých povedených synů Kusaje a Udaje (a politická satira kvete). Tak to by snad mohlo umlčet pochybovače, kteří budou raději za každou cenu odvádět pozornost stranou od nepochybného úspěchu americko-britských jednotek v Iráku tvrzeními o "zabíjení civilistů", přičemž použijí posmrtné foto právě dvou nejobávanějších iráckých sadistů.

A jestliže výše zmíněný pochybovač mluví o naivitě, tak mluví vlastně o sobě. Ano, "být v dnešní době naivní, to je dost "vo kejhák," jak správně podotknul. Právě proto by si měl přečíst, co si o celé irácké akci myslí Norman Geras, jinak levicově zaměřený týpek. Velice přesně vyjádřil fakt, který si spousta protiválečných aktivistů nechce/nechtěla uvědomit: opozice proti válce je vlastně podporou pokračujícího mučení, politických vražd a masových hrobů v Iráku.

Opilý řidič osvobozen u soudu... pro opilost

Možná to zní naprosto neskutečně, ale je to fakt. Soud v Norsku odmítl odsoudit opilého řidiče, přestože se k řízení v opilosti přiznal.

Přiznání ale přišlo ve chvíli, kdy byl stále opilý, a tak bylo pro soud nepřijatelné. Policie totiž udělala tu chybu, že nepředložila žádné důkazy o opilosti za volantem, kromě již zmíněného přiznání. Jelikož muž měl při počáteční krevní zkoušce 2,59 promile (což je o dost více, než úroveň při které nastává otrava alkoholem) a policie ho vyslýchala a přiznání od něj získala o šest hodin později, kdy měl stále ještě asi 1,7 promile (takže se mu pořád pletl jazyk), obhájce dotyčného násosky měl u soudu snadnou práci. Soud souhlasil, že policie nedokázala předložit důkaz, že muž ve stavu opilosti opravdu řídil a že jeho přiznání je bezcenné vzhledem k tomu, v jakém stavu opilec byl. Muž navíc své přiznání po vystřízlivění stáhl s tím, že ho podepsal jen proto, aby měl od policie pokoj (určitě dostal radu od svého obhájce).

Poučení pro policii: práce kvapná, málo platná. Poučení pro opilce: podepište cokoliv, dokud jste opilí, a pak řekněte, že jste nevěděli, co děláte. Možná to u soudu projde. A upozornění pro všechny ostatní: dodržování pravidel, předpisů a zákonů do posledního písmenka může vést k absurditám.

Získáno přes OxBlog.

Seznam, Linux a Mozilla - "vypůjčené" ikonky?

Dnes jsem si na úvodní stránce Seznamu všiml nových ikonek pro e-mail, slovník a další součásti Seznamu. Tady je obrázek:

Může si Seznam dovolit použít Linuxího tučňáka a Mozillího T-Rexe? (Ikonku ďáblíka jsem si nedokázal s ničím spojit, ale mám pocit, že jsem ji už taky někde viděl.)

112 důvodů, proč nesnášet Francouze - odpověď

Filip Rožánek dnes názorně předvedl, jak to dopadá, když si blogger přečte jeden článek, na jehož základě pak vytvoří „kritiku“. Problém je v tom, že jeho vývody jsou chybné. Ale po pořádku.

BBC vydala 22.července článek o knize, která se zabývá americkými předsudky vůči Francouzům. Filip Rožánek pak napsal, že „francouzská ambasáda zuří“, že „aby bělohlavý americký orel galského kohouta řádně rozsápal, vyšla teď v reedici kniha s ironickým názvem Nos Amis Les Français (Naši přátelé Francouzi), kde je uvedeno formou otázek a odpovědí 112 “zaručených pravd” o čtyřicetimilionovém národě mezi Německem a Španělskem“ a že „teď, když jsou vztahy Ameriky a Francie na bodě mrazu, se ta kniha zase hodí“.

Stačilo si přečíst článek BBC pozorně, anebo si zkusit najít další informace na Internetu (Google mi nabídl 113 odkazů) a hned by bylo jasné, že všechno je trochu jinak.

Tak za prvé, francouzská ambasáda zuřit nemůže a to z jednoho prostého důvodu: zmíněná kniha vysla v reedici ve Francii a tam se také prodává. To ostatně BBC nezamlčuje. V šesté větě píše o „pozoruhodném americkém dokumentu, který byl nedávno znovu nalezen a přeložen ve Francii, kde se letos v létě prodaly už tři dotisky (a remarkable American document recently rediscovered and translated in France, where this summer it has sold out three print-runs)”.

Jestliže tedy kniha vyšla ve Francii, jak potom Filip Rožánek přišel na to, že bělohlavému americkému orlu jde o rozsápání francouzského galského kohouta? Fakt, že kniha vychází ve Francii, ve francouzštině, a tam se prodává, v podstatě vyvrací i jeho závěrečné tvrzení, že „teď ... se kniha zase hodí“. Komu, Američanům??? I beg your pardon!

Jak je to tedy doopravdy? Kniha skutečně vyšla pod názvem „112 Gripes about the French (112 remcáni o Francouzích)“ v roce 1945 jako příručka pro nové americké vojáky přicházející ke konci války a po válce do Francie. Jak Filip Rožánek správně píše, kniha je napsána formou otázek a odpovědí. Otázkami jsou vybrané předsudky a nedorozumění, které si američtí vojáci přinášeli z Francie. Odpovědi pak mají za cíl tato nedorozumění vysvětlit. Nejde tedy o žádnou „provokační“ knihu; naopak, kniha má „uvést na pravou míru roztrpčení, nespokojenost a nedorozumění, které vznikají, jelikož pro lidi z jedné země je často obtížné porozumět lidem z jiné země,“ napsali autoři v úvodu k prvnímu vydání knihy v roce 1945. Jak nadčasové!

Po nedávných událostech okolo války v Iráku nemají někteří Američani Evropany (a zvláště Francouze a Němce) příliš v lásce. Snažit se ale Američany očernit za každou cenu, dokonce i za cenu zamlčení některých fakt, to je opravdu dost přízemní. Jestli to Filip myslel jinak, rád si to nechám vysvětlit.

Pár dalších odkazů:

International Herald Tribune, 4.7.2003: The French, in 112 easy lessons
The Telegraph, 25.7.2003: Book of GI gripes is best-seller 59 years on

Už se to blíží

Saddám na útěku, mění své úkryty každé dvě až čtyři hodiny. Myslí si, že mu to pomůže?

8 dní dovolené... ročně

Léto je období dovolených. Hm, možná v Evropě, v USA ale jen tehdy, pokud jste si dovolenou nevybrali už v zimě, anebo pokud si ji naopak chcete ušetřit na konec roku. Obvyklá placená dovolená je totiž pouhé dva týdny – ovšem jen když se dohodnete se zaměstnavatelem.

Když jsem v USA začal pracovat, dostal jsem dva týdny placené dovolené. Bylo mi řečeno, že pokud budu chtít víc, můžu si volné dny buď napracovat, nebo si vzít neplacené volno. Dost jsem to nechápal: moje první zaměstnání v Česku mi zaručovalo čtyři týdny placeného volna, zatímco v USA, ekonomicky silné zemi, dostanu mizerné dva týdny? Časem jsem ale zjistil, že můžu být docela rád, že jsem dostal dva týdny a ne třeba jen týden, nebo vůbec nic.

Po roce v zaměstnání je tady totiž obyklých v průměru pouhých 8 dní, po třech letech 10 dní. Jenže 13% amerických firem neposkytuje vůbec žádnou placenou dovolenou (před pěti lety to bylo pouze 5%)! Navíc 40% Američanů pracuje víc než 50 hodin týdně, a často mají další přesčasy. A to v roce 1910 tehdejší prezident William H. Taft navrhoval dva až tři měsíce dovolené. Dnes ovšem v USA neexistuje zákon, který by stanovil délku dovolené. USA je tak jedinou industrializovanou zemí, která takový zákon nemá. V Evropě je uzákoněno mezi čtyřmi a pěti týdny, v Japonsku dva, v Číně tři.

Kolik dní dovolené Američan dostane, tedy záleží na tom, jak je zaměstnavatel „osvícený“. Většina amerických firem ovšem ještě nepochopila, že tři nebo čtyři týdny dovolené nejsou přepychem ale nutností. Normální Američané se už ale brání. Rozběhla se tady kampaň „Work to Live Vacation Campaign“, jejímž cílem je zákonem stanovit minimální délku placené dovolené na tři týdny po jednom roce práce, a na čtyři po třech letech.

Takže až si někdo bude stěžovat na svoje pracovní podmínky, pošlete ho do... USA.

Zdroj: The Washington Post, 27.7.2003: Ahh, Free at La – Oops! Time's Up

Terminátor guvernérem Kalifornie?

Kalifornie má značné problémy: energetická krize, stát je téměř v bankrotu, a demokratický guvernér může být 7. října bez práce. Kaliforňané chtějí nového guvernéra.

Podpisovou akci na odstranění toho stávajícího podepsalo přes 1,3 miliónu lidí, o 45% víc, než bylo nutné pro vyvolání nových voleb. A kdo by měl přijít na jeho místo? Možná to bude Terminátor. Arnold Schwarzenegger vážně uvažuje o kandidatuře. Jenže pokud mu to neschválí manželka, tak žádná politická kariéra nebude. Arnold je totiž poslušný manžel. No dámy, nechtěly byste mít manžela, který se zeptá na váš názor, a pak se jím řídí?

Češi doma i za hranicemi

Zatímco v Česku se v tuhle dobu pomalu začíná vstávat do posledního pracovního dne, já se tady ve Washingtonu teprve chystám k zaslouženému (?) odpočinku (how about that? ;-)). Dnes jsem taky zjistil, že se tady v okolí pohybuje někdo další z obce českých blogerek a blogerů. A zjevně má oči otevřené a hledá stopy, které v USA zanechali Češi. Úspěšně.

Kačenka píše o washingtonských muzeích (mimochodem, do většiny z nich je vstup zadarmo), ve kterých objevila zmínky tu menší, tu větší o českých cestovatelích (Aleš Hrdlička), českých archeologických nalezištích (Dolní Věstonice) a podobně. Možná ještě neviděla sochu Tomáše Garyka Masaryka, která od loňského září stojí na malém náměstíčku (pokud se tak dá nazvat kruhové křížení ulic s parčíkem uprostřed) nedaleko od downtownu, neboli centra Washingtonu. Na odhalení této sochy zde byl i tehdy ještě prezident Havel.

Češi jsou sice malý národ, ale najdete je po celém světě. Kdoví, možná to je i díky naší přepestré genetické výbavě, ve které se mísí geny germánských kmenů ze 3.-5. století, geny slovanské, ale taky příměs žhavé italské krve, filozoficky zaměřených genů židovských a kdoví jakých dalších národů a etnik, které prošly tím malým územím, kterému dnes říkáme Česko. Po pravdě, teprve díky dlouhodobému pobytu v cizině si začínám uvědomovat, že ten náš malý národ se do světových dějin zapsal docela výrazným písmem a že není důvod, abychom se cítili male nebo bezvýznamně. Když vidím, jak je Václav Havel v USA oceněn Medailí svobody, když vidím zájem Američanů a slyším jejich chvalozpěvy na Prahu, ale i jiná místa jako třeba Český Krumlov nebo Karlovy Vary, pak jsem hrdý, že jsem Čech. (...dokud neuslyším promluvit některé z českých politiků...)

Tak nám zabili Kusaye a Udaye

Eda Hlava se dnes zmiňuje o konci dvou sadistických synů Saddáma Husajna. Uvažuje, proč se "všichni radují, včetně Američanů," a jestli nebylo správnější, aby se oba bratři "dostali před soud".

Určitě by to lepší bylo, soud by alespoň přesně ukázal nelidskou tvář iráckého režimu (ne že by těch důkazů už teď nebylo dost), ale snaha Kusaje a Udaje zajmout by asi byla za cenu větších ztrát životů amerických vojáků. Stálo by to za to?

Salam Pax by s Edou souhlasil. Ovšem z úplně jiných důvodů.

The New York Times píší o Václavu Havlovi

Václav Havel je i po opuštění prezidentského úřadu námětem pro články v zahraničním tisku. Tentokrát v The New York Times.

NYT tak připomněl americkým čtenářům Václava Havla, který dnes dostane, jako první Čech, Medaili svobody od prezidenta Bushe. The New York Times se zmínili o nepřehlédnutelné nevraživosti mezi současným a bývalým prezidentem naší malé zemičky. Evidentně jde o vděčné téma v zemi, kde něco podobného není běžně k vidění. Václav Havel ovšem nezůstává jen u kritiky svého nástupce. Nepřímo pokáral i George Bushe: „Terorismus je velkou hrozbou, a boj proti terorismu je velmi důležitý, ale nemělo by to rozhodovat o světovém pořádku.“ Nový světový pořádek má být podle Václava Havla založen na „vizi světa, který je multipolární, multikulturní, ve kterém jsou základní entity rovnoprávné, respektují se navzájem, respektují své odlišnosti a shodují se alespoň na minimum základních principů spolužití.“ To všechno zní moc hezky, ale je to (zatím) opravdu jen vize.

Se zpožděním: Britský premiér v Kongresu

Dnes jsem hledal na českém mediálním webu nějakou zprávu o projevu britského premiéra Tonyho Blaira minulý týden v Kongresu Spojených států amerických. Například Lidovky vydaly krátký článek. Pozadu nezůstali ani v iDnes.cz. Články byly zaměřené jen na nejdůležitější body. Některé z nich teď zopakuju a doplním o úplnou citaci příslušné pasáže.

Projev Tonyho Blaira byl skutečně dobře připravený.

Jeho definice terorismu je jasná a přesně určuje, hlavní zbraň teroristů. Tou nejsou útoky, per se, prostředky tradičními, chemickými, biologickými ani jinými, ale sváry mezi jednotlivými státy, vrstvami obyvatelstva, národy, které tyto útoky vyvolávají.

„Jejich zbraní [teroristů] je chaos. Smyslem terorismu není jednotlivý akt svévolného ničení, ale je jím reakce, kterou se snaží vyprovokovat: ekonomický kolaps, zpětnou reakci, nenávist, rozdělení, odstranění tolerance…“

Tony Blair je evidentně schopný řečník, který navíc dokáže několika málo větami pojmenovat problém. Všichni zanícení odpůrci války v Iráku by si měli přečíst následující odstavec. Ačkoliv v něm Irák není jmenován, je zcela jistě reakcí na kritiku (nejen) posledních dní:

„Můžeme si být jisti, že se terorismus a zbraně hromadného ničení nespojí? Buďme upřímní: Pokud se v tom mýlíme, pak jsme zničili hrozbu, která je, přinejmenším, zodpovědná za nelidské krveprolití a utrpení. To je něco, o čem jsem přesvědčen, že nám historie odpustí. Ale jestliže se mýlí naši kritici, jestliže my máme pravdu, jak věřím každým kouskem svého instinktu a přesvědčení, které mám, že pravdu máme my, pokud tedy nebudeme jednat, pak jsme zaváhali tváří v tvář této hrozbě ve chvíli, kdy jsme měli ukázat své vůdčí kvality. To je něco, co historie nepromine.“

A ještě jednou dobře mířenou větou se Tony Blair věnoval propagátorům vyčkávání a appeasementu:

„Kompromis je dobrá věc, ale ne v případě, kdy je založen na iluzi, a já nevěřím, že této nové formě terorismu lze ustupovat.“

Pokud jde o OSN, která měla podle mnohých dát posvěcení válce v Iráku, za současné situace je více diskusním klubem, než organizací, které by měla být svěřena péče nad světovým mírem. Dokud budou v OSN mít státy jako je Kuba, Libye, Severní Korea, Súdán a podobné stejná práva, jako ostatní, pak OSN nebude mít ani hodnotu poradního spolku. Tony Blair to vyjádřil bez obalu:

„Musíme zcela jasně říci členům OSN: Pokud budete soustavně a hrubě porušovat lidská práva navzdory Chartě OSN, pak nemůžete očekávat, že budete mít stejné výsady jako ti, kteří je dodržují.“

Celý text je na webu The New York Times.

Vraždit se může

Takže plánovité útoky na civilisty jsou halal, tedy zákonné. Protože jsou prý odpovědí na "okupaci". Uniká mi tu snad něco důležitého?

Že palestinští ozbrojenci jsou bandami teroristů, je bez diskuse. Teď se k nim jednoznačně přidala i palestinská samospráva. Atentáty na izraelské civilní obyvatelstvo podle těchto skupin údajně nejsou "zločiny proti lidskosti", jak zní závěry zprávy organizace Lékaři světa. Nabil abu Rudajna, poradce Jásira Arafata, prohlásil: "Pouze izraelská okupace je válečným zločinem. Ta je příčinou všech problémů. Je nezbytné, aby Izrael ukončil okupaci palestinských území a aby vznikl palestinský stát." Ono je to ale trochu jinak: příčinou problémů je neschopnost palestinského vedení dívat se na situaci realisticky a začít s Izraelem jednat o konečném řešení konfliktu nenásilnou cestou.

Atentáty vedené proti civilnímu obyvatelstvu jsou zločinem, a žádný důvod takový zločin neomlouvá. Cílené útoky na civilisty mají za cíl radikalizovat Izraelce a tak znemožnit mírová jednání.

Názor Palestinců na atentáty proti Izraelcům jasně ukazuje červnový průzkum Palestinského centra pro politiku a průzkum veřejného mínění. Oboustranné zastavení násilí podporuje 80% Palestinců; 76% si navíc myslí, že pokud by v případě zastavení násilí pokračovaly palestinské atentáty proti Izraeli, znemožnilo by to návrat k mírovým jednáním. Prostým Palestincům je tedy jasné to, co Jásiru Arafatovi a jeho nohsledům zřejmě ještě nedochází: atentáty odradí i ty Izraelce, kteří kritizovali politiku izraelské vlády vůči Palestincům a podporovali jejich úsilí o nezávislost, a tak vznik samostatné Palestiny oddálí, nikoliv přiblíží.

Jezte pizzu, nedostanete rakovinu

Podle odborníků z milánského farmakologického centra je pizza velmi prospěšné jídlo. Jedna pizza nebo víc týdně snižuje riziko rakoviny.

Jejich výzkum ukazuje, že pravidelní jedlíci pizzy mají o 59% menší pravděpodobnost dostat rakovinu jícnu a o 26% menší pravděpodobnost rakoviny tlustého střeva. Jestli to má být klasická pizza, nebo jestli to platí pro všechny různé pizzy s mnohdy dost divokými přísadami, to už zpráva neříká.

A pak že jídlo, které vám opravdu chutná, je špatné. Jenom teď nevím, jestli není trochu podivné, že prospěšnost pizzy zjistili vědci zrovna v Itálii! ;-)

Francouzské fóbie

Francouzi musejí Američany opravdu nenávidět do hloubi duše. Teď se snaží vyčistit i svůj jazyk od veškeré anglicky/americky znějící pakáže.

Francie, známá svým šovinismem a z toho plynoucí snahou nahradit veškerá nefrancouzsky znějící slova slovy francouzskými, si jako další vzala na mušku slovo "e-mail". Komise pro terminologii a neologismy při Ministerstvu kultury oznámilo, že slovo "e-mail" je od minulého týdne zakázáno používat všemi ministerstvy v dokumentech, publikacích a na webu.

Místo anglicky znějícího "e-mail" je přikázáno používat novotvar "courriel", což je složenina z "courrier electronique" (elektronická pošta). Podle komise je to "velmi francouzsky znějící slovo", které je "hojně používáno v tisku". S tím ale zjevně nesouhlasí všichni – někteří internetoví odborníci rozhodnutí komise označili za "umělé" a "neodpovídající realitě".

Na otázku jaký je skutečný důvod zmíněné komise pro zákaz slova e-mail, lze hledat odpověď v prohlášení Marie-Christine Levet, prezidentky Club Internet (jednoho z poskytovatelů připojení): "Ochrana jazyka je normální, ale e-mail se už tak vžil, že o něm nikdo nepřemýšlí jako o americkém [slově]." Takže nikoliv ochrana jazyka, ale spíše odpor ke všemu americkému je pravou příčinou tohoto směšného zákazu ve francouzské vládě.

Premiér Špidla, prezident Klaus a Američani

Český premiér je na státní návštěvě USA. Sešel se s prezidentem Bushem, ministrem obrany Rumsfeldem, a v plánu by měla být setkání s dalšími důležitými osobnostmi americké politické scény. Co je na tom tak zvláštního? Jenom to, že Václav Klaus, prezident České republiky, do Bílého domu ještě pozván nebyl (a zřejmě ani nebude).

Kolik řečí umíš...

...tolikrát jsi člověkem. To mi neustále připomínali moji rodičové, když jsem byl ještě malým hošíkem. Musím se přiznat, že jsem byl dítko poslušné (řekl bych ;-), takže jsem se snažil. A dnes se mi to hodilo.

Jedu z práce, výtah zastaví v jednom z nižších pater, venku se baví dva muži naprosto nepochybně jinou řečí než angličtinou. Do výtahu přistoupí třetí muž, ti dva zůstávají venku. Po uzavření dveří se pán obrátí ke mně a povídá: "To vypadalo jako němčina." "Kdepak," opravím ho, "to byla maďarština." Pán na to: "To jsi to poznal?" Říkám: "Já jsem totiž z té oblasti." "A rozuměl jsi jim, co říkali?" Nelhal jsem: "Nerozuměl." Načež pán opáčil: "Ale že těch jazyků existuje, co? Milióny." A s tím jsme se rozloučili.

Chcete nějaké poučení? Tak třeba tohle: Učte se jazyky – i když jim nebudete rozumět, v USA budete vždycky za odborníka. :-) Tak asi tolik, při úterním večeru.

Paušál za Internet

Velice zajímavý článek o možnostech zavedení paušálního poplatku za internet v Česku se dnes objevil na stránkách Mobil.cz.

Plastikové karty se šíří i v Česku

V Česku se stále více platí malými plastovými kartičkami, neboli platebními a kreditními kartami. Tedy, zatím spíš jen těmi platebními. Což mě přimělo k malému ohlédnutí za mojí první zkušeností s bankami v USA, a k malému srovnání bankovních služeb (lépe řečeno, srovnání nechám na čtenářích).

Compay Segundo zemřel

Jestli znáte Buena Vista Social Club, pak vám určitě jméno Compay Segundo není neznámé.

Bohužel tento hudebník včera před půlnocí zemřel v Havaně ve věku velmi úctyhodných 95 let. Více informací také na CNN.

Ještě jednou o Lále a Ladan

Včera jsem přemýšlel, jestli se mám zmínit o Lále a Ladan, respektive o půlhodinové reportáži připravené americkou televizní stanicí ABC odvysílanou v pátek večer. Nakonec jsem si řekl, že ne; řečeno a napsáno už bylo víc než dost. Ovšem dnes jsem poněkud změnil názor poté, co jsem v článku na webu iDnes.cz viděl otázku "Bylo to etické?"

Podporují Američani prezidenta Bushe v Iráku nebo ne?

Je to zřejmě poněkud schizofrenní situace. Alespoň to tak vypadá podle dnes zveřejněného průzkumu veřejného mínění. Ten totiž říká, že 74% obyvatel USA podporuje vojenskou přítomnost USA v Iráku. A to přestože 52% tvrdí, že počet obětí na straně USA je „nepřípustný“.

Nový blog o prázdninové cestě do USA

Při prohlížení nových odkazů na blogportal.hlava.net mi zrak padl na slova "cesta do USA". A protože v téže zemi právě pobývám, hned jsem se šel podívat, o čem ten nový blog je.

Jmenuje se "Za moře a zase zpátky". Jelikož oba aktéři cesty odlétali zrovna dnes, přeju jim šťastnou cestu a jejich zápisky budu nadále sledovat.

Výbuch bomby v Moskvě nebyl dílem čečenských teroristů?

The Moscow Times, ruské noviny vycházející v angličtině, mají své pochybnosti. Ačkoliv mi jejich názory poněkud zavánějí konspiračními teoriemi, možná že v tomhle případě je pravda skutečně jinde.

Nová tvář, aneb změna je život

Už ve svém prvním příspěvku (zhruba před týdnem) jsem poznamenal, že se budu snažit změnit vzhled svého virtuálního 'Speaker's Corner', a tak jsem se včera večer pustil do díla. Výsledek mého snažení teď může každý posoudit.

Trvalo mi to hodně dlouho, možná až příliš – spát jsem šel až po čtvrté hodině ranní... Nejdéle mi trvalo vychytat všechny mouchy a mušky. Přesto jsem si vědom některých věcí, které bude ještě potřeba změnit. Na to už jsem ale neměl včera v noci sílu.

Musím ovšem říct, že můj velký dík patří lidem z BlogStyles, kteří na své stránce nabízejí několik různých šablon pro Blogger a Movable Type. Ačkoliv většina šablon stojí okolo 15 dolarů, nabízejí několik i zcela zdarma. Jedna z těchto šablon mi posloužila jako základ pro moji vlastní šablonu na bloguje.cz. Jestli tedy hledáte nějaké šablony pro váš blog, zkuste se inspirovat na BlogStyles.

Máte rádi slepice?

Mluvím o celosvětově známých slepicích z famózní freewarové hry Moorhuhn. Pokud rádi lovíte slepičky, pak vás určitě potěší zpráva, že už existuje nová verze, Moorhuhn X.

Ačkoliv se tato informace objevila na stránce Novinekteprve dnes, hra už v Německu koluje zhruba od května. Hru si můžete stáhnout buď přes stránku Novinek, anebo, umíte-li německy, zajděte přímo na Die offizielle Moorhuhn X Page.

Foto ze Dne nezávislosti

Jako volné pokračování mého povídání o Dni nezávislosti v USA mám jednu fotku z ohňostroje. Dobrých snímků mám sice víc, ale jeden na ukázku bohatě stačí. :-)

Sníte za hodinu jeden steak?

Když už je řeč o jídle... Co byste řekli na šťavnatý, středně propečený steak, k tomu pečenou bramboru, salát, koktejl z garnátů a navrch jednou do zlatova vypečenou houstičku? A to vše zadarmo! Že to musí mít nějaký háček? Máte pravdu: steak váží něco málo přes dvě kila a celé tohle jídlo musíte sníst během jedné hodiny.

Jste obézní? Zažalujte výrobce potravin

Zní to praštěně? Záleží na tom, v jaké zemi zrovna jste. Tady v USA to zase není až tak úplně praštěné.

Někdy mi připadá, že místní právníci se přímo specializují na podobné „nesmyslné“ soudní spory. Jsou v tom totiž velké peníze. Velké firmy, které se stanou stranou žalovanou, často raději přistoupí na mimosoudní vyrovnání, jelikož negativní reklama jejich obchodu rozhodně neprospívá. Ne vždy jde ale o zcela nepochopitelné soudní pře. Tak třeba žaloba na tabákové firmy, že cigaretami ničí zdraví kuřáků. (I když, kuřáka nikdo kouřit nenutí, že?) Anebo že reklama na cigarety podporuje zdraví škodlivou činnost. (Je fakt, že si nevzpomínám, že bych tady viděl jakoukoliv reklamu na cigarety.)

Ten samý právník, který úspěšně zažaloval tabákové firmy, teď chce soudit výrobce potravin. Jejich výrobky prý zvyšují obezitu Američanů (a že někteří z nich opravdu mají rozměry skříňové Avie!). Stejně mi to není nějak jasné: nejdřív se vina za obezitu kladla řetězcům rychlého stravování (McDonalds a spol.), teď už tedy přišla řada na potravinářský průmysl? A to se tady všechno prodává jako „light“ (rozuměj nízkotučné) anebo „fat-free“ (tedy úplně bez tuku). Hm, že by nakonec za obezitu mohlo spíše nezdravé stravování jako takové a nedostatek pohybu?

Kdo ví, možná za pár let budou Američané číst na obalech potravin: „Varování: Způsobuje otylost.“

O klimatizaci

Za parných letních dní je klimatizace moc dobrá věc. Ale nic se nemá přehánět. Když totiž jdete ven, abyste se ohřáli, tak něco zjevně není v pořádku.

Tady ve Washingtonu je klimatizace prakticky nezbytná. Letní vedro a dusno je občas skutečně k nevydržení. Jenže Američani jdou většinou do extrému: v kancelářích a bytech si naklimatizují teploty, které vyvolávají představu třeba takového Finska v zimě. A pokud nemáte přístup k regulaci teploty, pak skutečně nezbývá nic jiného, než a) jít se ohřát ven anebo b) obléct se co nejtepleji (jaký paradox, v létě chodit v dlouhých kalhotech a teplých ponožkách!). Ještě je možnost c) dát si teplou sprchu.

Ještě horší ale je, když jdete například do obchodu. Venku vedro, překročíte práh obchodu a málem vás na místě zmrazí studená vlna zevnitř. Pak vás čeká něco podobného na cestě ven: vlna tepla zvenku vás na chvíli připraví o dech. Pro jedince náchylné k rýmě to je opravdu lahůdka (o tom jsem se už párkrát sám přesvědčil).

Když si ale vzpomenu, jak se „klimatizovalo“ u nás doma (otevřené balkonové dveře na protilehlých koncích bytu, zatímco jsme doufali, že aspoň mírný průvan proběhne našimi pokoji – doufání často marné), tak bych zřejmě neměnil. Jen kdybych si mohl nastavit tu teplotu podle svého… A tak se jdu ohřát ven – jdu si zaběhat.

Den nezávislosti

Po dvou dnech zatažené oblohy bylo dnes letně. Slunečno, 34 stupňů nad nulou. A Američani slavili Den nezávislosti.

Aktivity v centru Washingtonu přes den jsem vynechal – na to bylo přeci jen až moc letně. Ale slavnostní ohňostroj v devět večer (přesněji ve 21:10) jsem si ujít nenechal. Být někde u Washingtonova monumentu, odkud se ohňostrojné hrátky odpalují, mě ovšem zrovna nelákalo. (Nechat se projíždět detektorem kovů a pak za odměnu, že nejsem terorista, bojovat o každý lok vzduchu v davu lidí, to není moje představa příjemného večera.)

Jel jsem tedy na druhou stranu řeky, odkud je stejně dobrý výhled na ohnivou nádheru na obloze. Že jsem první zaparkovaná auta viděl už v odstavném pruhu na dálnici u Pentagonu, mě zase až tak moc nepřekvapilo. Každý přece ví, že je odtamtud perfektní rozhled, jelikož je to trochu na kopci. Ale že si tam Američani dělali piknik u svých aut, to mě fakt dostalo. Plno bylo i jinde, prostě u závěrečné tečky za 227. narozeninami USA nikdo nechtěl chybět. (A já se pak domů dostával hodinu, místo patnácti minut...)

Aniž jsem to předem věděl, ze svého místa za řekou jsem měl ohňostroj hned naproti. Celá show trvala 20 minut: bohaté ohnivé deště, zelené, červené, modré, bílé, fialové, žluté barvy, dokonce i rachejtle vybuchující do tvaru srdce a soustředných různobarevných kruhů. Hezká podívaná, bohatý ohňostroj jak se sluší na tak důležitý den. Teď ještě jestli mi vyjdou nějaké snímky z digifoťáku. Jo, tak takový byl Den nezávislosti 2003.

Špatný začátek, skvělý konec

Ne každý den je skvělý. Některé dny stojí za starou bačkoru. Anebo ani za tu ne. Naopak některé dny špatně začnou, ale pak dobře skončí. Jako ten můj včerejší.

Útok hackerů?

Hackeři prý vyhlásili na neděli soutěž v hackování. Chystají se prý vandalizovat tisíce internetových stránek. Alespoň to tvrdí americká vláda a soukromí experti na technologie, jak bylo napsáno v Netscape News. Stránka, na které měly údajně být "pravidla soutěže" (www.defacers-challenge.com), ale v 6:45 ráno středoevropského času neexistovala. Vzhledem k tomu, že newyorský Úřad pro kybernetickou bezpečnost firmám jako prevenci vřele doporučuje instalaci nejnovějších záplat od Microsoftu, nedá mi, abych v tom neviděl umný marketingový tah dotyčné firmy.

Strašidelné domy

O tohle se tedy musím podělit. V úterních novinách The Washington Post vyšel sloupek o domech na prodej, ve kterých došlo k nepřirozené smrti. Mají realitní agenti jít před zákazníkem s pravdou ven, nebo ne?

Zajímavé...

Právě jsem zjistil, že mnou vybraný font funguje báječně v Netscape 7.0, ale v IE 5.50 se neobjevují česká písmena. A v IE je taky navíc šířka stránky nějak divná, rozlézá se mimo obrazovku. Hmmm... Tohle mě docela frustruje: různé prohlížeče zobrazují HTML kód rozdílně. To abych potom buď zkoušel zobrazit stránku v každém prohlížeči a hledal "nejnižšího společného jmenovatele" pro správné zobrazení, anebo se plánovitě rozhodl pouze pro jeden prohlížeč a jedině pro ten upravoval CSS.

Představení

Dnes jsem si maličko pohrál se styly, abych té své stránce dodal trochu osobitosti. Chcete-li se dozvědět něco málo o mně a co si od blogu slibuju, čtěte dál.